Stesk libeňskejch hrdinů

„A já vám povídám,” napil se Páťa Coufal piva, „že jsme to měli skoro vyhraný! Vod Benešova šlo prej na pomoc dvacet elitních regimentů! Stačilo jen, chvíli vydržet! Nepřítel byl už na konci sil! A kdyby se dostal k nám do Libně, rozsekáme ho! Ve Vočtářový ulici jsme měli nachystanou epesní barikádu. Pevnost Libeň by se ubránila! A pak tadle kudla do zad! Prej mír!”

„Máš recht, Páťo! Tady přes nás by neprošli. Ani náhodou! Dyk se tady na barikádě sešel celej libeňskej vejkvět. Přijeli pomoct i Střížkovácí, a to jsou nějaký korby!” zafuněl zelinář Hofman.

„Ty by tady dostali na prdel! Měl jsem na ně nachystaný moc vošklivý překvapení! Zabavil jsem mý starý všecky kastróly a všude nalil volej. Plánoval jsem, že až pudou, tak to rychle vohřeju, a vyleju to na ně. Však víte, horkej volej! Četl jsem to v jedný knížce, jak se bránily hrady ve středóvěku!”

„Vidíte, a ty dva blbci nás vo tudle velkou šanci, ukázat celýmu světu, co jsme to tady za vodhodlaný vojáky, připravili! Hřáli jsme si tu hada na prsou! Povídám, že Švejk už do žádný libeňský putyky nevkročí, jako že se Coufal jmenuju! Zradil svý lidi! Jen se tu vokáže, a dostane přes hubu!”

„Tak, máš recht! Todle se prostě nedělá! Já mu dám ‚Řád Bílýho lva‘, co prej málem dostal v rozvalinách Španělskýho sálu! Za co? Za tudle zradu svejch lidí? Klackem uctivě vyprovodit zpátky do Holešovic, jen ho uvidíme na tom našem slavným mostě! Správně mu chtěli sebrat to občanství, já bych ho hnal s pohrabáčem v ruce až na Cínovec!”

„Von se sem prej stejně už nevrátí. Šel si za lepším, vodrodilec prašivej! Někam do zahraničí prej, psali v Blesku! Že prej jako, aby si splnil ňáký svý blbý sny. Jó, ale nás vo ně ten mizera připravil! Kolik let zase budem čekat na ňákou tu válku, abysme si vystřelili z pořádný flinty? Pitomec. Ale já to říkal dycky, že je to vůl!”

„Vono už to tady vůbec nejni, co bejvalo, klucí. Holky dělaj drahoty, a v putykách se diskutuje vo umění. A tendle patok,” ukázal Páťa na půllitr, „dělaj snad jen z vody a prášků. Dyk se to nedá pít!

Pravdou ale je, že ta ceremónie byla moc pěkná! Moc se mi líbilo, jak novej pan prezident říkal něco jako, že v těch nejsložitějších chvílích republiky je mezi nejvyšším státním vyznamenáním, a nejtěžším zločinem, moc tenká čára! Slyšeli jste, že na něj byl v jistý nešťastný chvíli vydanej dokonce zatykač? Hrozil mu takovej flastr, že by trumfnul i ty naše nejzasloužilejší raubíře! Nó ale von Švejk je zvyklej, dyk je to Libeňák, že jó!”

„Já jim dám mír,” šermoval přiopilý zelinář pěstičkou, „nevěděj nic vo tom, co je to vyšší zájem, smysl pro povinnost, láska k republice…”

„Tak se uklidněte, pane Hofman, tady máte panáčka! A rumajzník pro všechny, Nélinko! Zapijem to dneska, a pořádně! Na všecky nás pravověrný Libeňáky!”

„I na toho blbce Švejka! Vono přece jen, kdo se tady narodil, je dycinky jeden z nás. Možná mu to časem vodpustíme, ale bude to mít moc drahý, a bude se nám muset moc vomlouvat!”

„Ták. Na kolenou nás bude prosit, abysme ho zase pustili k našemu stolu štamgastů!”

„A zaplatí hodně, moc panáků, jako bolestný. Tak na zdravíčko! Ať všichni žijem eště tisíc let, i tadle naše slavná čtvrť!”

„Halejte, a slyšeli jste, že mu tady v parku u Kotlasky chtěj postavit sochu? Ňáký recesisti, hipstéři, nebo co, prostě blbové! To by přece nikoho normálního nemohlo napadnout! To je holt ta dnešní mládež! Chvíli je to takhle maličký, že tomu říkáte ťuťu ňuňu, a zejtra vám to vybílí kvartýr!”

„Ale nó ták, už toho nechte, pane Hofman! Hlavně, že žijem! Copak pořád na něco nadávat, má to smysl? Život jde dál! Možná, i když se mi tomu nechce moc věřit, ten zpropadenej Švejk udělal i něco dobrýho! Minimálně to z nás dotáhnul nejdál, a hrnou se sem lačný davy turistů! Však víte, do ulice ‚U Rokytky‘ tady za rohem, kde ten pitomec bydlel!”

„Je pravda, že takovej poctivej turistickej ruch je moc dobrá věc! Vobchody na hlavní teď prosperujou. Pár lidí sepsalo i dojímavý vzpomínky na toho blba, i když většinou jsou to jen fámy, drby a řeči, co jim napovídala stará Erbenová a pochybný hospodský zdróje!

Ale píše se vo nás, a já si zase jednou připadám, jako ve středu světa! Taky se mi vobčas stane, že mě někdo na ulici zastaví, a ptá se, esli jsem ho znal, prej jakej byl? Esli byl teda vopravdu blbej, nebo né?

Byl to věrnej, až moc aktývní služebník republiky, anebo vlastizrádce v žoldu cizí mocnosti? Říkám si, neměl bych vybírat prachy, a dělat průvodce tímdle naším skanzénem, vyprávět zdejší Švejkovy épopéje, i když trošičku přikrášlený, jak se sluší a patří, aby si to namlsaný turisti pořádně užili? To by byl slušnej kšeft, né? Aspoň by mi ten syčák trochu snížil vosobní, citový ztráty! A ňákou tu pětku na pívo by to taky hodilo!”

„Tak to bych pro vás hned jednu povídačku měl. Ale je to fakt dost fantasmagórie! Tomu asi neuvěří ani ten nejblbější turista! Leda náležitě nadrátovanej, kdyby se moc dlouho zdržel na exkurzi tady u Nélinky!”

„Jen to zkuste, ať mám ňákou inšpiraci pro novej velkej byznys! Von folklór je základ každýho státu, že jó? Vo tom ledacos věděla i zasloužilá Boženka Němcová!”

„Tak to ale bude chtít nejdřív něco na posilněnou! Nélinko, dej nám sem celou flašku, ať popojedem pěkně z kopečka!

Povídá se, že když se ta jeho stará vocaď vodstěhovávala, vyhodila ňáký starý krámy, hadry, prostě to, co po něm zbylo. A jeden šikula si myslel, že ty relikvie, jako děravý Švejkovy ponožky, prodá za těžký prachy do muzea, nebo lačnejm sběratelům! A tak tu popelnici beze studu vybral, durch. A našel tam něco moc zajímavýho!

Prej to byl dopis, napsanej samotným T.G. Masarykem, adresovanej starýmu Švejkovi, jako jeho dědovi, co se sem přistěhoval někdy v roce 1926 z Kateřinský ulice u Pavláku. Píše se tam, že Masaryk jako nesmírně děkuje starýmu Švejkovi, za to, co vykonal pro stát, kterej by bez jeho vodvážnýho činu údajně možná ani nevzniknul, a vyzývá ho, aby pracoval pro novou republiku, že ho chce jako svýho vosobního pobočníka!”

„Tak za tuhle směšnou pohádku mi nikdo nedá ani zlámanou grešli, pane Coufal!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com