Stratég vod Jihlavy

Na dalším papíru se objevilo něco velmi povědomého.

„Tohle je naše krásná země,” ukázal nadporučík na neumělou kresbu, „přes kterou se přehnala fronta a nachází se teď bohužel celá v nepřátelským území. Všechny naše jednotky ustoupily kamsi daleko, aby se takticky výhodně zkrátila linie fronty a naši se mohli přeskupit k drtivýmu protiútoku, kromě jedný, která zvláštním rozkazem velení zůstala hluboko za nepřátelskejma liniema: náš 102. regiment, zadní voj, abysme na sebe vázali nepřátelský síly a nepřítel musel zpomalit postup, jelikož nemá dostatečně zabezpečenej týl!

Zásobovací i komunikační linie jsou pochopitelně zcela přerušený, takže zapomeňme na posily, dodávky materiálu, i polní poštu! Natož na opušťáky, ulejvky, vzpoury i hospody! Bude se bojovat do posledního muže, posledního náboje, jak žádá vojenská čest!”

„Naše aktuální postavení je tady,” zabodl voják hrot fixu náhodně na nějaké místo.

„Á, tak to jsme u Jihlavy!” zakabonil se Švejk ustaraně. „Samý hóry kolem, Vysočina se nezdá, to bude značit dost vobtížný manévrování našich mechanizovanejch sil, pane obrlajtnant!

Navrhoval bych vokamžitej taktickej průlom z kotle směrem k Haný, tam maj samý rovný úrodný póle a meruňkový sady a lepší počasí, možná i ňákej ten vinnej sklípek bysme mohli vyplundrovat a udělat z něj nedobytnej bunkr, připravit se na dlouhý voblejhání, tam se nám prostě bude hrdinně válčit jedna radost!”

„Držte hubu, Švejku, alespoň chvíli! Ale budiž, tak jsme teda u tý vaší Jihlavy. Dobře zakopaný!”

„Já to v Jihlavě znám, pane obrlajtnant, dojížděl jsem tam kdysi za jednou moc čupr holkou, kde je jí asi dneska konec? Asi už má pořízený čtyry děcka a druhýho manžela! Můžu teda případně poskytnout i ňáký cenný místopisný informace, třeba vo síle těch známejch středověkejch hradeb, jak je maj v centru docela zachovalý, kdybysme z nich chtěli udělat vobrannou pozici! Jó, a vařej tam pivo ‚Ježek‘! Lejt se dá, ale Plzeň to holt nejni!”

„Skvělý, Švejku! Znalost prostředí se vždycky hodí! A jistě i vy jako úžasnej blb a nevoják chápete, že nemůžeme zůstat moc dlouho na jednom místě, aby nás nepřítel neobklíčil, a nepřeválcoval! Musíme se pohnout! Pohyb je přežití, na frontě i v životě! Takže průzkumáci pilně rekognoskujou terén, abysme věděli, co bude nejlepší podniknout dál. Potřebujeme totiž sehnat co, abysme přežili?

No, vy stratégu, tak se předveďte! Zase nic nevíte!

Potřebujeme zdroje, bez nich se nedá bojovat! Podpora obyvatelstva je ale slabá, mají tý války a utrpení už plný zuby a chtějí mít svůj mrzkej civilovskej klid, takže až jim přijdeme zrekvírovat jejich vyhublou krávu Máňu, aby naši kluci měli něco k večeři, když celej den bránili ze všech sil naše postavení proti nekonečným vlnám nepřátel, nemůžeme čekat nějaký vlastenecký nadšení, ale spíš nevrlý obličeje a pramálo láskyplný přivítání ve vratech statku, s vidlema v ruce!”

Přednášející otočil na další list, a namaloval čtverec. „Tohle je mapa blízkého okolí. Tady jsme my… kolem jsou obce Kotěhůlky, Horní Dolní, a Lhota. Kotěhůlky jsou nejblíž, tady, pouhých pět kiláků na jih. Deset kilometrů na sever je Horní Dolní. A dvacet na západ je Lhota.

Průzkum hlásí, že v Kotěhůlkách, což je jen taková malá zapomenutá osada, kam Pražáci jezdívaj v létě na chaty, není nic jinýho, než chudičkej konzum na návsi, ale zato jsou nejmíň chráněný, potuluje se tam jen pár špatně vycvičených branců nepřítele. V Horní Dolní, tam je sýpka s obilím a obrana taky poměrně slabá.

Ale ve Lhotě, což je dost lákavý, se prej nachází velkej sklad paliva, který je moc potřeba pro motory našich věčně žíznivejch tanků! Jenže nepřítel si je významu toho kritickýho skladu dobře vědomej, a proto soustředil kolem Lhoty, zejména k východu, největší síly, a vybudoval poctivý obranný postavení! Ví totiž, že jsme už skoro bez šťávy, a budeme po ní pást, jako divý! Nepřítel nás teda nejen čeká, možná nás tam chce přímo nalákat!

Takže, potáhne-li se přímo na dost vzdálenou a dobře bráněnou Lhotu, je značný riziko, že pokud se útok zkomplikuje, tanky dojedou do vsi s prázdnejma nádržema! Pak stačí jedinej nepřátelskej voják, záškodník, kolaborant, nebo prostě jen pitomec jako vy se sirkama v kapse, a ten bájnej sklad paliva mi shoří před očima, jako fakule, a vezme sebou do nebe i moje hrdinský sny! Pak jsem totiž dočista nahranej, bez paliva pochopitelně nemůžu ustoupit, ani pokračovat dál! A bez podpory obrněný techniky moje obranný postavení daleko na východě ihned padne!”

„Poslušně hlásím, že sirky u sebe vobvykle nosívám, takže by to dopadlo stejně, jako ta neslavná vofenzýva v Ardénách v roce 1944, pane obrlajtnant! Ale podobnou chybu my nezvopakujem. Všecky totiž převezem!” podotkl Švejk.

„Zkuste mi teda poradit, Švejku, co mám jako velitel dělat? Uvažujme, že je taky špatný počasí, jako tenkrát, a letectvo nepřítele tedy nehrozí!”

„Ten konzum v Kotěhůlkách bych vybílil v každým případě, vo tom není sebemenšího stratégickýho sporu,” nezaváhal rozený vojevůdce Švejk, jen dočasně se minoucí kariérou. „Klucí tam můžou dojít pěšky a tanky nebudou potřeba! Extra gáblík určitě zvedne bojovou morálku a kdyby tam měli ve skladu ulitý basy s pívem, mohl byste vyhlásit speciální prémii za dobytí tý Horní Dolní! A taky bysme mohli dostat někoho živýho, jazyka, co by vochotně zazpíval vo plánech a síle nepřítele! Bude vstřícnej, když ho náležitě pohostíme, to von rychle změkne! Případně mu domluvím v zákulisí ručně, abych mu přátelsky pomohl, konečně si vzpomenout na přesný rozmístění nepřátelskejch zákopů, minóvejch pólí a kulométnejch hnízd!”

„Chcete dobývat i Horní Dolní? Proč? Je tam jen ta sýpka, a jídlo už máte!”

„Nó sejpka přece znamená, že kolem musej bejt sedláci! To uskladněný vobilí bych mohl zabavit pro válečný oučely, a šikovně ho vyhandlovat s místníma vstřícnejma zemědělcema za naftu, co maj do svejch traktórů, ulitou pěkně ve stodole, na horší časy! Pokavad vím, tak naše T-72 maj taky dýzlovej motor, takže jsem vysmátej! Navíc, páč je to blízko, pořád se můžu v případě problémů bezpečně vrátit na základnu, kdyby jí hrozilo napadení!”

„Řekněme. A dál?”

„Pokavad to stříhnu přes Holní Dolní, tak mi to poskytne i jedinečnou strategickou vejhodu, že totiž budu moct napadnout Lhotu ze severu, anebo dokonce ze západu, vodkad to nečekaj už vůbec, což si s tím extra palivem snad můžu dovolit! Prostě nepřítele převezu na plný čáře, a pochopí to až poraženej na hlavu, v zajateckým lágru, kde bude mít dost času na to, zpytovat svědomí, jak jsem ho fikaně doběhnul! Na mě si s jeho lacinejma ouskokama nepříde! Libeňská veřejná knihovna je totiž dobře zásobená i vojenskou literaturou, a já se tam nebojím denně zajít, abych se dovzdělal, a našel ve svý pěšácký torně konečně i maršálskou hůl!”

„To byla velmi správná úvaha! Jo, Švejku, kdyby to bylo i v realitě tak jednoduchý! Kdybysme si tak mohli jen hrát na písečku s vlaječkama, to by bylo krásný, barterovat imaginární obilí za naftu, jak v nějaký počítačový hře!

Naneštěstí, tohle je skutečnej život, a v týhle naší válce jsou Lhota i Kotěhůlky opravdový lidi, který budeme muset dobejvat a přesvědčovat úplně jinýma metodama! Žádný tanky, ani vybílený prodejny! Pěkně čistě, legálně, legitimně! Je vůbec něco takovýho možný?

Kdyby to alespoň byli nějaký nepřátelé, pro to mě cvičili, abych se dostal přes jejich obranu, myšleno teda v psychologickým smyslu! Ale takhle? Na domácí frontě? Cítím v sobě nepříjemnej rozpor, jestli je tohle vůbec správný, ba jestli je to vůbec morálně čistý!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com