Tadle holka bude drahá

„Můj problém, pánové, je tento,” přerušil Dimitrij rozhodným hlasem nadporučíkovu změť temných pocitů.

„Mám tady v této čtvrti několik heren a barů. Ale místní radnice je najednou proti tomu! Proč? Je to legální byznys, říkám jim. Mám všechna povolení, živnosti, platím vše, co mám: daně, odvody, zálohy, energie, pojištění za zaměstnance, i ty požární a hygienické kontroly. A přesto mi říkají, že tady ty herny nesmí být. Musí zmizet!

Lidi se tam chodí bavit. Posedět, popít. Kdykoliv mohou přijít! Ve dne, v noci. Mám tam bary, stoly, dost místa i pro početnou společnost, hezké prostředí, pití u mně nikdy nedochází. Kavárny kolem zavírají v šest, hospody v deset, jedenáct. Kam pak mají lidi jít? Jdou ke mně. Pijou, až do rána třeba, když mají chuť ponocovat! U mně je život. U mně se nezavírá! Je to špatně? Že chce někdo pivo v čtyři ráno vypít v klidu, protože tady v čtvrti bydlí a chce ještě chvíli posedět, než půjde po party v centru města domů?

Vždyť je to pro lidi bezpečnější! U mně security, špička! Všichni to vědí. Kdo je můj host, nikdy se mu nic nestane. Opije se někdo, vyhodím ho. Chce se někdo prát, vyhodím ho. Chci, aby se lidi mohli v klidu bavit! Aby si užívali, a rádi se vraceli!

A přesto mi říkají: ‚Dimitrij, ty špatný, ty musíš odejít!‘

Ptal jsem se toho a toho, však víte, úředníci! Proč je problém, proč teď, když to tolik let šlo a žili jsme tu vedle sebe bez problému? Všichni mi říkají: ‚Lidi jsou proti tomu! Lidi to nechtějí. Lidi nesouhlasí. Lidi nechtějí prostě herny v této krásné čtvrti!‘ Prý herny znamenají všechno špatné. Že prý pokud nebudou herny, nebude nic špatné. To si opravdu myslejí???

Někdo zase praví, že je to politika, opozice si nahání laciné body u lidí kritikou heren, a radnice prý musí reagovat, musí si udržet tvář před lidma. ‚Tak musíš jít, Dimitrij, je to pro nás tak nejsnažší, abysme zůstali u kormidla, vládnout!‘

Pánové, je to pro mne moc složité pochopit! Ty vztahy, ty důvody. Já dělám byznys! Nemám čas na to, ptát se toho a toho, proč je problém, a co mám udělat, aby nebyl problém! Mám jít mezi lidi? Aby mi řekli, kde je problém, proč je můj byznys problém? A řeknou mi to? Nebo mi zase zavřou dveře?

Já říkám, pánové: chcete po mně něco? Dám vám to, a víc, než byste čekali! Ale vy pro mně také něco uděláte: chci prodloužení těch nájemních smluv! Na všechny ty podniky, o rok! A potřebuji to rychle, protože za pár týdnů mi dají výpověď! Moje kontakty se to snaží zabrzdit, ale pár týdnů mě nezachrání. Nemám jistotu!

Moji lidi mají rodiny, hypotéky, nájmy, splátky. Kam půjdou? Tady v kasinu mám plný stav. Víte, jak se teď cítí? Co je čeká? Jak je dneska těžký, sehnat práci?

Chci jen další rok, to je celé! Co bude za rok, to se uvidí. Ale teď, dneska, potřebuju tohle! Nejen pro sebe, ale i pro ty lidi, co pro mně pracujou. A možná i pro ty, co u mně v podnikách tráví hezký večery, a chtějí, aby tu možnost měli dál!”

Nechci se s radnicí soudit, abych to zabrzdil! To není správné. Žiju tady. Chci být dobrý soused. Nechci konflikty a zlobu!

Víc nemám, co bych řekl! Pokud mi můžete pomoct, uděláme byznys! Pokud ne, nemáte mi co nabídnout, a pak řeknu sorry!

Přineste mi ty smlouvy. Do týdne! Děkuji, že jste mě navštívili. Nashledanou,” povstal Dimitrij, a podal ruku nejprve nadporučíkovi, z něhož nějak vycítil nadřazenou pozici, a potom i Švejkovi.

Několik desítek metrů poté, co vyšli z podniku do větrné noci, oba vyslanci mlčeli. První se samozřejmě ozval upovídaný Švejk. „Vím, pane obrlajtnant. Vyčítáte mi, že jsme sem šli!”

„Ale ne, Švejku. Jen já tam neměl chodit. Asi jste dneska měl pravdu. Já sem do civilu nepatřím! Jak jsme tam s ním seděli, říkal jsem si, že musím zpátky do mundúru, prostě musím, protože nic jinýho v životě pro mě nemá smysl! A taky jsem vás chvíli skoro nesnášel, přiznávám.

Jenže jak jsem ho poslouchal… řeknu jen to, že je prostě dobrej! Myslím, jako projev, selektivní argumenty, jak na to jde pěkně pomalu, systematicky, opisně, jakoby srdečně, všiml jste si toho? Jak vás těma řečma nejdřív ukolíbá, připraví si vás, změkčí, jak pradlena cejchu, a pak na vás v tom stavu hypnózy vypálí pořádnou salvu!

Od hodiny bysme ho brali do našeho PSYOPS týmu, viďte? Pomalu mě přesvědčil, že oni druhý jsou ty špatný, a on je ten dobrej! Možná dobrej je, ale jen v přesvědčování lidí. Poučný to každopádně bylo.”

„Tak to jsem rád, pane nadporučíku, že jste nakonec ouplně nelitoval! A ta tajemná holka, tak ta mě teda zajímá! Jářku, vymaloval ji tak, že jsem měl před vočima ouplnou světici! Tu musím vidět naživo! Jistě z ní budou padat perly i informačně! Zejtra bysme si na to mohli sednout a vymyslet, jak ty smlouvy zařídíme, vono to pude!

Něco mě už napadlo, jak by se to dalo vyšpekulovat! Mohli bysme zmobilizovat místní lidi, který se za ty podniky pevně postavěj, aby se měli kam chodit bezpečně bavit! Postavíme prostě tydle betónový důvody proti argumentům radnice! Bude z toho skrumáž, a během tý voni si nelajsnou, to zrušit, minimálně by se to mohlo vodložit! Možná by se tu mohla i založit ňáká nová politická strana, která by pomohla radnici proti dotírající vopozici, ale za tý pevný podmínky, že herny zůstanou! Solidní politickej kšeft, né? To by mohlo fachat!

A mohli bysme tak i efektývně rozšířit náš vliv do týdle čtvrti, skrz politiku! Dimitrij by nás určitě široce podpořil, penězma i lidskejma silama, dyk je to v jeho vlastním prvořadým zájmu! Politická válka je navíc jedna z našich študijních voblastí, ty Public Affairs, né?

Todle by se vyšším místům mohlo moc líbit, jak s tím vejrazně pohneme! A mohl by se i vypracovat ňákej náležitě podrobnej report vo tom, jak tydle věci pěkně vovlivňovat, jak prakticky získávat veřejnou moc! Já bych ho vypracoval!”

Nadporučík se náhle postavil Švejkovi do cesty a zaťal ruce v pěsti. „Co to tady žvaníte, vy idiote!” rozčílil se naplno. „Proberte se! Vy věříte tomu, co říká? Že mu jde o bezpečí, o něčí hypotéky? Zatraceně! Nebo je vám už zase úplně všechno jedno, protože ‚účel světí prostředky‘? Nic jsem vám dneska odpoledne nevysvětlil?

Copak nechápete, že to je jeho hra, že takhle se to dělá? Manipulovat lidi! To jsou PSYOPS! To se mu podařilo! To je jeho cíl, abysme teď hned vyrazili na lov, jako lačný vlci, a přinesli mu to, co chce! A to, co chce, není v zájmu lidu! Ještě byste mu dodal i politickou moc, jako na talíři, o ničem lepším by ani nemohl snít!

Na tom se nemůžeme, nesmíme podílet! Všechny ty zničený životy a rodiny bysme měli na svědomí! Víte, kolik do toho v těch podnikách během jedinýho roku může spadnout lidí? I třeba jeden, i kdyby jen jeden! To si stejně nevezmu na svědomí! Nemohl bych klidně spát a do konce života by mě to pronásledovalo! Na těch zmařených snech bysme měli podíl! Nemůže se zaplatit tak obrovská cena za jednu jedinou dobytou kótu, i když vypadá tak slibně!

Možná, že tenhle náš projekt přímo takový kontroverzní kroky vyžaduje, a možná jsem ten, kdo tady tomu projektu brání v rozletu, jak jste mi dnes od srdce vyložil! Proč mě sem teda dali? Musej přece mít v mý složce, že mám morálku, narozdíl od vás! Proč nás teda dali dohromady? Říkám si, co je to za pitomost? Vždyť to nemůže fungovat! Musí se to napravit.

Ne, s tímhle prostě nechci mít nic společnýho! Ne takhle! Tohle už nejsou PSYOPS, Švejku. Tohle je bahno, co člověku ulpí úplně všude, a i když se pak vydrhne, stejně bude ten zápach cítit, dál a dál! Nezbaví se ho. Takhle nechci žít!

Zítra si klidně běžte za plukovníkem Tejcem a řekněte mu, že chcete ve velení někoho jinýho! Já tam zítra půjdu taky a kleknu si před ním na kolena, aby mě týhle prokletý mise zbavil! Končím! Jdu domů!”

„Né, pane obrlajtnant, nepudete eště domů,” pronesl Švejk vážně. „Naše služba, náš pracovní den, končí až vo půlnoci, a teď je teprv deset večír! Taky jste jen zaměstnanec a máte povinnosti! Nemůžete utýct z rozjetý bitvy, jen proto, že se ve vás hnulo svědomí, esli náhodou neublížíte rodině toho nepřítele, co jste ho právě probodnul bajonetem! Musel jste, páč jinak by von udělal to samý vám, a bez váhání! Buď dáš, nebo dostaneš, jak řikaj klucí čutálisti, jiná možnost nejni!

Zpátky to stejně nevezmete, a zastavit se ten příval taky nedá! Teď jde jen vo to, esli budete vevnitř, aktivní článek vejvoje, anebo zbaběle vycouváte, a vocitnete se na kraji, mimo, vyřazenej, prostě outsider! Má vo takový lidi Armáda zájem? Co myslíte? Pochválila by vás za tydle pochybnosti a váhavost, že se necháte vovlivňovat ňákým domnělým svědomím, který by se taky dalo vykládat jako projev nevojenský slabosti? Pozvala by vás takhle Armáda zpátky do mundúru, a s poctama?

Nejdřív konejte, a co na to pak řekne ňáká komise, to vás přece v zápalu boje nesmí zajímat! To je jejich problém, né váš! Vy jen plníte rozkazy! Zlo a dobro stejně neexistujou! A naše rozkazy jsou jasný: jít ven a přinýst ty krámy, tak mi to řekli! Je to zákonný, co děláme? Je! A to byla jediná podmínka, kterou mi uváděli!

Dokráčíte se mnou nejčko pěkně do jednoho z těch zlotřilejch podniků, co je hned tady za rohem, tam si dáme pivko, a eště to promyslíme! Dejte si šanci, vidět to celý z jinýho ouhlu pohledu, a přehodnotit ten problém!”

Byla asi jedna ráno, když se Švejk, přiopilý a nadávající, jako špaček, vrátil domů. Anna se samozřejmě vzbudila, ale zůstala ležet, a jen poslouchala, jak vráží do nábytku.

„Je to vůl,” brumlal si pořád. „Ale nakonec jsme se dohodli!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com