Tak teda sbohem, Armádo!

„Gratuluju vám k povejšení a státnímu vyznamenání, pane kapitán!”

„To se nám to nakonec zamotalo, Švejku! Myslím, že jste si ten metál zasloužil vy. Ale víte, jak to v Armádě chodívá! Někdo na sebe ten hroznej malér vzít musel! Já bych to udělal, ale však víte, vyšší zájmy! Tak kdo jinej jim zbyl, jako správnej obětní beránek, než vy…”

„Jó, měl jsem trochu smůlu! Nejen, že mi nakonec žádnej metál nedali, ale eště jsem málem přišel i vo samotný státní vobčanství! Ale já se nezlobím! Ty vokolnosti byly fakt složitý, doukladně zamotaný, takže se nedivím, že si to vrchnost přebrala nesprávně, jak se to vobčas stává, a vodstavili mě vod válu. Ale mě ta PSYOPS praxe pomohla, páč teďka dělám na splnění mýho velkýho snu, a jsem přímo u zdróje. Něco jsem se u vás v týmu vopravdu naučil, pane veliteli!”

„Dělat údržbáře a kuchaře na jachtě v Monaku? To je ta cesta k naplnění?”

„Rozhodl jsem se, že na to pudu vod lesa, takticky, a najdu si ouplně tu nejvošklivější holku v celým Mónaku, páč to dá rozum, že zrovinka u ní je nejvěčí pravděpodobnost, že by se snad mohla zamilovat i do mě, lůzra bez státního vyznamenání! Dobrý, né?

Ale to víte, tady v Mónaku, i když jen mejete hajzly na hlavní třídě, jste pořád blízko něčemu velkýmu, a to ve vás může hřát naději každej den, že jednou ňákej ten drobeček ze stolu spadne, a vy si taky královsky zamlsáte, spolu s tou šlechtou a VIPkama kolem! Není to zlý! Já jsem vopravdu spokojenej, a na tamto všecko jsem zapomněl. Dívám se dopředu!

Zato mám ale trochu starost vo vás – co si beze mne počnete, bez mýho kvalitního taktickýho poradenství? To víte, správnej pobočník je v pro voficýra taky důležitá věc! Ale jak se říká, v Armádě musí bejt každej zastupitelnej, tak vám jistě najdou někoho chytřejšího, kdo vás furt nebude dostávat do maléru!

Jó, moje vojenská kariéra, ta skončila, aniž by někdy začala! Snad mi to děda vodpustí, že nebudu tím statečným vojákem, jako byl von! Ale přinýst do rodu šlechtickej erb… jéjda… to bych to mohl všem předkům eště ukázat, že by mě ctili, co říkáte? To je panečku motývace!”

„To víte, že vám to přeju! Člověk musí mít pro co žít! A vypadáte spokojeně. Zdalipak jste jen omezil ten chlast? Víte, že vás pořád dostával do úzkejch!”

„Správnej námořník si vobčas přihnout musí, aby se s nim nekejvala paluba! Ale přešel jsem zásadně na jamajskej rum: karibská kvalita, už žádnou pančovanou slivku. To určitě mýmu zdraví i dlouhověkosti prospěje!”

„Tak aspoň něco! No, řeklo by se, že tohle je konec našeho společnýho příběhu, co myslíte?”

„Mně už stejně došly povídačky! Nechci už dál nic vyprávět. A chci si dát pauzu! Bylo toho moc. Ta válka člověka hrozně vyčerpá, a co je nejhorší, nakonec zjistíte, že byla zase ouplně zbytečná. Jako tadle! A vlastně vůbec všecky! Že šlo jen vo trapnou politiku, že to někdo zase jen přepísknul s móc vysokejma ambicema! Ale lidi furt po něčem bažej, chtěj pořád víc a víc! Ženou se někam, a dřív nebo pozdějc jdou proti sobě.”

„Tak když se vám už nechce vyprávět, Švejku, ty vaše povídačky byly stejně občas únavný, tak já to teda dopovím za vás!

Vzhledem k mimořádným okolnostem, jako třeba prohraný válce a značným škrtům v Armádě, zapečetil jsem složku ‚Speciální Útvar C102‘‚ a poslal nahoru. Předpokládám, že skončila někde v hlubokým šuplíku s razítkem ‚Přísně tajné‘, a už ji nikdy nikdo nespatří, ale kdoví, třeba se k našim operacím ještě někdy vrátíme. Zatím se ale musely přerušit, aniž by stačily definitivně uspět, bohužel.

Denisa zmizela, a není po ní, ani stopa! Ale nikdo ji ani neshání. Byla přece jen moc aktivní. Tak asi šla někam, kde ji oceněj, když my dva jsme jí nakonec tu šanci vzali.

Zato Veronika, jak jsme jí to říkali v kódu? ‚KAMIL‘? Tak ta se udělala pro sebe. Sice jsme se s ní museli rozloučit a ukončit její podporu, ale ona už nás dneska stejně nepotřebuje. Neztratí se! Něco jsme jí dali, a ona toho využila. Její plus! Můžu vás ale ujistit, že kdyby někdy vyšší zájmy potřebovaly pomoc, určitě budou vědět, kam se s důvěrou obrátit! A ona jim neodmítne. Jednou je prostě náš asset, a to platí provždycky! Od nás se neodchází, však víte.

Ve Lhotě se za velkorysej finanční dar od neznámýho anonymního dárce opravila fara a hřbitov, aby se tam našim klukům dobře leželo. Mají to tam moc pěkný, a nájemný za ten dlouhej nocleh po nich nikdo nebude chtít minimálně sto let, to jsem zařídil!

Škoda, že jste nebyl u toho, když jsem vracel ty klenoty! Nejdřív mi na Hradě strašně děkovali, že jsem se o ně tak hezky postaral, nic neztratil, a nejsou poškozený, ale když při zevrubný prohlídce zjistili, že koruna je skrz naskrz prostřelená projektilem z velkorážnýho kulometu, strašně mě sjeli, jak blbě jsem prej pečoval o svěřenej státní majetek nedozírný hodnoty, že jsem jim raději rychle podepsal papíry o předání a utekl, jako neodpovědnej hříšník, protože to vypadalo, že mě zlynčujou, nebo rovnou vypíšou složenku na úhradu způsobený škody, ve výši asi tak miliarda korun. Oni tyhle restaurátoři jsou nějaký strašně citlivý lidi!

O vás se, Švejku, psaly v novinách moc nehezký věci a hrozný pomluvy, ale nic jinýho jste asi nečekal! Jak víte, navrhovalo se dokonce až v Parlamentu, abyste byl už jednou provždy zbavenej státního občanství, abyste už nikdy příště nemohl, jako korunovanej král všech blbů, ovlivňovat osudy celý republiky, a dělat jí globální ostudu, jako se vám to úspěšně podařilo! Smlsli si na vás prostě ve velkým!

A Miloš Navrátil, vlastně ZORAN, ten vás nešetřil už vůbec, úplně vaši osobu i vaše kontroverzní činy rozcupoval! Ale vzkazuje vám, že prej to není nic osobního, že už holt nebude jinej, tak mu to odpusťte! A lidi prej stejně časem zapomenou, a zbyde jen to dobrý, publicita, která se jediná počítá! Že prý neproděláte!

Ale stejně si myslím, že byste se měl ještě vrátit, a říct lidem, jak to celý bylo doopravdy. Že jste možná nebyl tak docela blbej! Já ve věci pomoct nemůžu – abych nemohl mluvit, tak mě povýšili, a s poctama vzali zpátky do Armády. Mně dali všechno to hezký, na vás naházeli to špatný. Učebnicovej příklad obětního beránka!”

„Kdepák, už žádný povídačky! Lidi nemusej všecko vědět! Bude se jim žít líp, než abych jim motal hlavu ňákou údajnou pravdou. Existuje vůbec něco takovýho? Nemáme spíš každej tu pravdu svoji, a silný nacpou svou pravdu slabejm?

Přiznám se vám, že jsem si tenkrát, když se na nás řítil celej ten hrozivej arzenál, všude lítaly vostrý a všecko kolem hořelo, kapánek náivně vysníval, že budu mít mosaznou desku někde na Vyšehradským hřbitově, páč tam hrdinně padnu za republiku – což by nebyl tak ouplně špatnej kšeft, mít svý méno vedle národních velikánů! Za to by snad i stálo, položit život! Kšeft je kšeft!

Jenže to jsem eště nevěděl, co je to vopravdická láska k životu, víte? Teprve v tý chvíli jsem pochopil, že si mám vážit každičkýho dne! Ničeho jinýho. Žádnejch blbejch pamětních desek, co rezivěj někde na baráku, nebo pomíjivejch metálů, účasti na vodvážnejch voperacích, co změněj svět! Chtěl jsem z toho všeho už jen jedno – bejt král, ale jen pro sebe, a jednou možná pro ni, pro tu ženckou, co se mi vo ní zdává v mejch krásnejch snech, a jednou se určitě potkáme, a bude z toho velká láska a happy end!

A vo mou zářnou budoucnost se bát nemusíte, já mám teď novej velkej plán, když to s naší slavnou Armádou nevyšlo!

Zčíhnul jsem kdysi dávno jeden krásnej film. Maník se pustil do šílený akce! Kolikrát mu šlo vo krk, pásli po něm ouplně všici natvrdo, vysoká byznysová hra, průmyslová špionáž, dvojí identita, hladový nelítostný korporace, hrubý tajný agenti, přepadový komanda, napíchnutý telefóny, štěnice v propisce… A nakonec jste zjistil, že to všecko dělal a tolik riskoval… né pro stát a metály, ale pro svou lásku! Poslední scéna, to bylo prázdný širý móře, loď, vítr, napnutá plachta, jen von a vona, konečně zase spólu…

A ňák jsem na to nemohl zapomenout! Láska je moc pěkná věc, na tu časem taky dojde, ale víte, co jsem se rozhodnul, že udělám s mojí kariérou?

Vstoupím vosobně do vopravdickýho, velkýho, ba světovýho korporátního bizu jako ultimátní asset a všem tam ukážu, jakej máme my Švejkovic vřelej vztah k ekonómickýmu pokroku! Máme prostě talent na finančnictví, a nejčko se vo něm svět dozví naplno!”

„Švejku, oni vás nakonec opravdu zavřou! Vy si prostě nedáte pokoj!”

„Když to máte těžký, pane kapitán, člověk chce bejt někdo… a taky to požehnání i tíha rodinnýho dědictví!”

Kapitán Lukeš nebyl na velká gesta, a tedy pravil jen: „Tak sbohem, Švejku. Jak jste to říkal tenkrát na silnici? ‚Bylo mi ctí s váma sloužit.‘ Snažil jste se, i když jste jinak neuvěřitelnej blbec a všechno dopadlo úplně jinak, než mělo!”

Už už chtěl odejít, když ho ještě něco napadlo.

„Poslyšte Švejku… a na těch pomluvách, že jste celou dobu pracoval v žoldu cizí mocnosti… na těch nebylo nic pravdy, že ne? Já jen, že když jsem po tom všem měl čas přemýšlet a dát si to všechno v klidu dohromady, pár náhod mi tam přišlo až podivnejch!

Nebylo v tom vašem oblíbeným filmu taky něco jako, že obě ty soupeřící nelítostný korporace měly celou dobu toho hlavního nepřítele přímo před očima, ale uvěřily jeho dokonalýmu předstírání, že je pouhej pěšák, bezvýznamná nula?

Říkám si, jestli jsem nakonec nebyl nejpitomější já sám? Stokrát jsem vám řekl, jak jste blbej, ale nebylo to třeba jinak? Nebyl jste jen natolik dokonale maskovanej, a tahal za nitky kolem, bezpečně schovanej za fasádu domnělý hlouposti?”

„Tak ouhybný manévry a klamání nepřítele patřily k válčení vodjakživa, vo tom není sporu, pane kapitán! Ale v tomdle jsem vopravdu ouplně nevinně! Vážně! Jak vás vůbec něco tak hroznýho mohlo napadnout? Já, a zradit republiku? I když se mi málem za mý nesporný zásluhy vodvděčila vystěhovaleckým pasem? Nikdy!”

Lukeš se Švejkovi podíval zpytavě do očí, ale viděl tam jen známý přiblblý úsměv. Jakékoliv další vyšetřování bylo bezúčelné. Chvíli ještě váhal, ale pak to řekl.

„Původně jsem se s váma chtěl rozloučit a doma nahlásit, že jsem vás vůbec nenašel, že jste se ztratil v tom poválečným zmatku. Ale služební povinnost mi brání lhát, znáte mě! Nejsem jako vy!

Nuže, oznamuji vám, že přišly nové rozkazy, Švejku! Máte se hlásit v pondělí zpátky v kanceláři! Čekají nás nový velký věci! A taky se musej dopovědět určitý významný detaily našeho příběhu, který jsou známý až teď!

Jako třeba, proč byl ten spis vašeho dědy tak pečlivě utajovanej, jak to bylo s Korporací, kvůli čemu vlastně původně vznikla tahle prašivá válka, co vlastně bylo to Zařízení zač, kdo a proč ho sestrojil, a jak se na tom všem podílela naše ztracená kolegyně Denisa! Prostě uvést pár temnejch tajemství na pravou míru, aby lidi věděli, jak to celý doopravdy bylo!

Velení taky chce, abyste o tom napsal úplnej román, údajně jste se prý jako Public Relations asset plně osvědčil, a vaše unikátní bojová reportáž se prý zapsala do dějin branný mediální komunikace, i když teda nevím, zda pozitivně, nebo jako odstrašující příklad! Ale takovej nespornej talent si prý velení prostě nemůže nechat utéct někam do zahraničí! A protože chceme udělat dojem i na Američany, musí se to napsat celý anglicky, aby tomu za oceánem rozuměli. Jdete do toho?”

“Nó pane kapitán, to je mi zase vejzva! Armáda mě udělala manažérem, muzikantem, válečným novinářem, a nejčko i spisovatélem? Jen ta angličtina… to bude vobtížný! Ale já to dám, vod čeho jsou slovníky a učebnice pro začátečníky!

Tak v pondělí, budu tam, počítejte se mnou najisto! U tohodle prostě nemůžu chybět! A mám eště i pár dobrejch nápadů na nový velký akce! Nic nekončí, ba všecko vlastně znova začíná! Zasloužíme si novej začátek, abysme to světu eště pořádně ukázali! A dostaneme se moc vysoko, to mi věřte! Všici budou vejrat!”

Lukeš pokývl hlavou, a odcházel. Už už si myslel, že se Švejka jednou provždy zbaví, a ejhle: bude ho mít zpátky pod svým velením, a jak se zdá, ten pitomec má další nápady na nesmyslné akce! To zase bude malér!

Švejk zamířil k řadám kotvících jachet, až přes lávku vstoupil na palubu jedné z nich. Jmenovala se ‚Deception‘.

Zašel do přítmí kajuty, a nalil si panáka rumu, jako správný námořník.

Pak se vrátil k psaní svého důležitého dopisu.

Mek Kynzy

Amérika

K rukám pana dyrektóra

Poslušně hlásím, že jako málem vyznamenanej a zasloužilej veterán specijálních vojenskejch voperací, kde jsem se plně vosvědčil, bych rád uctivě požádal vo uplatnění ve vaší korporaci někde ve finančním voddělení. Mám široký zkušenosti ve voblasti vobchodu a márketinku, plus mnohý specijální dovednosti, a děda byl taky moc schopnej oučetní, takže bych mohl bejt vašim vznešenejm klijentům z celýho světa náramně užitečnej. Životopis a vofrankovou vobálku na vodpověď přikládám.

S uctivým pozdravem,

Josef Švejk, Praha-Libeň (dočasně Mónako)

Když dopsal, oddechl si po dobře vykonané práci, a nadechl se před novými velkými dobrodružstvími.

Vše totiž pokračuje v románu Women Elite, zaměřeném na ženské protagonistky: Denisu Dvořákovou a Karolínu Rubešovou z Korporace, plus na zmíněné tajemné Zařízení, údajně nejzásadnější technologický objev veškerých dějin lidského druhu, které změní osud světa i všech zúčastněných.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com