Taky holky to chtěj

„Vysvětlím vám to, Švejku, úplně jednoduše, jak pro blbý! Správnou vojenskou instruktáž totiž musí pochopit docela každej, chytrej, nebo hloupej, aby se z netečnýho, levýho, nevohebnýho, zbabělýho, vobčansky neuvědomělýho civila mohl stát elitou brannejch sil, jednou třeba i vojákem z povolání, a dotáhnul to třeba až na generála. Škola hrou!

I když teda zrovna vaše nebetyčná blbost nespadá do žádnejch tabulek a odbornejch definic, takže ve vašem speciálním případě mi možná bude i můj důstojnickej kurz, kterej jsem absolvoval s výtečným hodnocením, docela k ničemu,” pravil důstojník s mírnými pochybami, přistoupil k flip chartu v rohu a do ruky vzal barevný fix.

„Představte si vojenskej regiment! Je jasný, že ten má svý vnitřní členění, v zásadě na bojovou a týlovou část, a každej jeho voják má určitou funkci, specializaci! Takže tu máme zbrojíře, provianťáky, průzkumáky, cifršpióny, kuchaře, snajpry, samozřejmě běžný mužstvo neboli kanonenfutr, saniťáky, raketometčíky, řidiče, kulometčíky, oficíry… jo, a taky tu lítačku, aby si každej dal majzla!

To samý platí tady, v Agentuře! Desátník v záloze Rýdl, můj dobrej kamarád z Olomouce, kterýmu stoprocentně věřím a je zcela diskrétní, neboli narozdíl od vás nic nevyžvaní, ten má přidělenou funkci řidiče, zajistí nám jednoduše rychlej transport po bitevním poli. On je takovej tichej a málomluvnej, úplnej opak vás, a to se od řidiče VIPek taky očekává, že se pěkně drží volantu, jak se na šoféra sluší, a neplete se do věcí vyššího zájmu!

Týlová část, to je paní Moláková. Dělá spojenou funkci: zaprvý provianťáka, kdy se postará, aby ve spíži bylo nějaký drobný pohoštění, pak taky kafe, čaj, cukr, mlíko, to je povinná součást každýho kanclu, abysme se přece trochu za dlouhejch zimních večerů zahřáli, a měli co nabídnout důležitejm návštěvám, pokud teda za náma vůbec někdo přijde, kromě kontroly z berňáku! A současně je taky ten cifršpión, takže ohlídá veškerý peníze, a budou se jí předávat veškerý účetní doklady, za každou korunu, která se utratí! Všechno se musí důsledně vyúčtovat, rozumíte, vy lumpe?”

„Z čeho hroznýho mě to podezíráte, pane obrlajtnant?” ozval se Švejk dotčeně. „Já nejsem žádnej zloděj! A na erární kasu zásadně nešahám! Jó, vobčas ňáká ta nevinná šmelinka, nebo drobný keťaseníčko, ale to dneska dělá přece každej, a říkaj tomu počestný podnikání, sůl celý slavný ekonómiky a recept na aktuálně zuřící celosvětovou krizi!

U nás v Libni má ale podloudnej vobchod docela dlouhou tradici, tím se nikdo místní netají! Nejvíc se prej praktikuje kolem Palmovky, tam k němu vybízej ty vokolní parčíky a hustý keřejčky, co milosrdně schovaj nejednu nezákonnou transakci, a před vopásanejma jen zaševelej listovím, jinak vo všem diskrétně pomlčej, a pak hlavně kolem toho našeho vyhlášenýho nádraží, který vobávám se fakt neslouží jen k železniční přepravě, ale seženete tam ouplně cokoliv, včetně věciček né tak docela voficiálních! Ehm… to vím samozřejmě jen z doslechu, těm místům se důsledně vyhejbám, jako každej slušnej vobčan, to je jasný!

Pravda je, že né dycky se to vobejde ouplně bez komplikací, když se jako chtivej, lačnej, ale nedostatečně infórmovanej nakupující nevyznáte v místních, jak to říct slušně, hehe, tržních a kulturních specifikách!

Vonehdá si takhle zrovna přikráčel dobře voháknutej kořén, ouplně líbeznej svou naivní fasádou, a ptá se frajérů s vofinama jak podle kastrólu, co tam vobvykle jen tak náhodou špacírujou po peróně a čekaj samozřejmě ouplně počestně na vlak, aby fárali navštívit svou milovanou stoletou prabábičku do Nymburka, co jim zase napekla ty pověstný makový buchty, páč ty vzorný klucí ušatý se po nich můžou utlouct a dycky jí za ten sváteční mls hezky poděkujou, tak esli by jako čirou náhodou nevěděli vo ňáký volný barokní sošce? Že je jako přes to umění, vášnivej sběratel, že by se mu hodila do předsíně tý jeho letní haciéndy, co má až někde u Jičína!

Nó, nakonec nesehnal nic, a eště přišel ňákou nešťastnou náhodou vo šrajtofli! Von prej stejně vypadal, jako ňákej nuznej kejčař z Podkrkonoší, říkali ty šikovný klucí večer v hospě ‚Na poslední štaci‘ v Hrdlořezích, kde voslavovali a veselili se tak, až na ně šenkýř musel zavolat patrólu, a nejen jednou, v tendle moc vydařenej večer na outraty nebohýho, naivního sběratele!

Pravda taky ale je, že tomu vybrakovanýmu vesnickýmu kostelíčku by ta ouspěšná transakce asi byla moc líto, tak je možná z hlediska vyšších zájmů i kulturního kánónickýho vodkazu lepší, že si ten mlsoun přes umění dá ňákej čas pokoj, anebo si vysněnou bustu toho svatýho Antonínka koupí počestně, né někde pokoutně zabalenou v mastným papíru, co si do něj někdo původně koupil u libeňskýho řezníka Bouchala mrzkejch dvacet deka lacinýho salámu, co se dělá z vodřezků!”

„Nechte těch blbin, nebo se nikam nedostaneme!” přerušil Švejka nadporučík netrpělivě. „Jednou měsíčně vám taky paní Moláková udělá radost, když vám snad pošle na účet žold, pokud si ho ale vůbec zasloužíte, vy užvaněnej mizero!

Co se týče tý Dvořákový, tak to je schopná písařka, ale vypomůže nám občas i při bojovejch akcích, na to se připravte! Nicméně, její funkce znamená, že úplně cokoliv, co odsud odejde, jako dopis, e-mail, tisková zpráva, odpověď, to vše vytvoří ona, protože na to má tu školu a vyzná se v PR, prostě ve formální komunikaci. Takže obstará tak nějak styk se stranama, ať se už bude jednat o státní instituce, korporace, sdružení, politický strany, místní samosprávy, nebo prostě jen paní Vomáčkovou, jako běžnou veřejnost.

Asi bych to shrnul tak, že je to něco jako manažerka, řečeno moderně! Všechno to, co se nám nebude chtít dělat, zařídí ona. Přece jen, je z nás věkem i služebně nejmladší, tak ať se nám ukáže… to není žádná diskriminace, abyste si nemyslel!”

„Mně by zajímalo to její bojový nasazení, pane obrlajtnant! Zmiňoval jste, že se nějak zaměřuje na ty ženský v Armádě. To jako, že bude shánět holky, aby šly do Armády, nechaly se nalejt do slušivýho zelenýho mundúru, a udělaly parádu? Jako že ta emáncipace, jak vo tom tudle zase psali v novinách, že je to děsně společensky i ekonómicky prospěšný, plus sexy a trendy, a každej slušnej vobčan má uctívat tudle divérzitu, že nám to prej všem brzo přinese velikánský blaho?

Vono je to moc hezký, že holky chtěj taky zažít ten slastnej pocit, když na vás nepřítel pustí v rámci poctivý palebný přípravy před frontálním outokem celej déšť raket, min a granátů, a vy jen ležíte schoulenej v díře a říkáte si, jak je krásný bejt vojákem v týdle moderní době, kdy na vás posílaj samý vysoce sofistikóvaný zbraně, žádný směšný kameny a šípy, jako vonehdá!

A kolik to všechno stojí? Zadarmo! Jedna ta chytrá křídlatá raketka, co nakonec spadne někam do póle, a převorá akorát hlínu? Rovnej milión, a buďte rád, že vám ten uznalej zbrojařskej magnát eště dal jako zasloužilýmu velkovodběrateli slevičku! Nebo třeba blbej granát do tanku: sto tisíc za jeden kousek, ale jedinej vám fakt na valící se tankovou armádu nepřítele nestačí, takže si připravte kasičku s nasušenejma devizovejma rezervama, páč pojedem pořádně z kopce!

Přejete si zabalit jeden vobrněnej transportér, vašnosto? Jak je libo, dvacet míčů, ale né na volejbal, a radši se nebavme, jak rychle tydle peníze můžou v boji vylítnout komínem, dyk von stačí jeden čilej saprment s flaškou něčeho hořlavýho a sirkama!

A potom, pane obrlajtnant, ta krásná, ba poétická chvíle kouzelnýho ticha, kdy se vobloha zase rozjasní vod všeho toho kouře a střepin a záblesků a kvílivýho nářku vašich zraněnejch druhů, ale jen na pár pomíjivejch vokamžiků, než se ze zákopů naproti zvednou řady vodhodlanejch nepřátel, co maj na flintách nasazený bajónety, a vyrazej s děsným řevem na nelítostnou zteč, zatímco na váš mělkej vokop už najíždí jeden z těch jeho hrozivejch lomozících tanků, co vás chce rozdrtit pásama, a vám se klepe ruka, ve který svíráte protitankovej raketomet, co mu v dešti navlhly kontakty, a tak vám sveřepě vodmítá pomoct z týdle učiněný šlamastyky, abyste si mohl vysloužit hrdinský vostruhy!

A v tý vosudový chvíli vás cvakne ňákej mizera reportér, a zejtra máte plnobarevnou fotku v tom slavným americkým časáku ‚Time‘ s móc hezkým titulkem ‚Není čas na strach‘. Jó, tak to rozhodně není! Páč asi tak vo jedinou vteřinu pozdějc už posíláte milovaný republice voběť nejvyšší, v zájmu demogracie, lidskejch práv a podobnejch vznešenejch hodnot, a ani nestihnete zašeptat ‚maminko‘, jak se vo tom píše v klasický armádní literatuře, že prej to bejvá poslední slovo každýho padlýho vojáka… zatímco von se už ten hajzlík novinář tetelí, jak s tímdle dojemným vobrázkem vyhraje ‚World Press Photo‘ a za vobdržený doláče se pojede válet na Havaj!

Já myslím, že holkám se tydle příběhy budou moc líbit, až poznaj jejich zvláštní půvab!”

„Nechte laskavě toho rozvracení bojový morálky, nebo vás dám zavřít, Švejku! Tohle je složitější. Holky choděj do Armády i dneska, o to nejde. Tady jde spíš o správnej náhled na to, jaký to má dopady a specifika! V jistým smyslu by nám měla dokázat odborně popsat, co větší účast ženskejch v zeleným znamená, a jistě, měla by umět najít taky ty cesty, jak je více zapojit obecně, i civilní holky, což je dost klíčový, ba zlomový! Minimálně s ní budeme konzultovat veškerou tuhle problematiku, aby se dohlídlo na správný postupy, kdykoliv půjde o ten ženskej prvek. To je její specialita!

Uvidíme, jak to půjde v praxi. Jak jsem říkal, mám trochu obavy, jestli se nějak vůbec dohodneme, protože ji neznám a nevím, co je zač! Nicméně, kdyby nebyla nápomocná, můžeme požádat o její výměnu, abych vás uklidnil!”

„A nevíte, jak aspoň vypadá? Páč ňáká kočka, to by byl průser, to by rozložilo outvarovou morálku! Vono je dycky problém, když se taková vejrazná ženská vobjeví v kolektývu, klucí jsou pak načepejřený jak kohouti na smeťáku a všecka pracovní i bojová vejkonnost jde vod desíti k pěti, když jí furt čuměj do napnutýho vejstřihu, jak na svatej vobrázek, a zapomenou na služební povinnosti, když se na ně zaculí…”

„Tak mě z nějakejch kohoutích zápasů laskavě vynechte! To je pod mou důstojnickou úroveň! A vůbec, tohle je prakticky vojenskej útvar, kde se takový věci nedělaj, minimálně nikoliv veřejně! Ale jak je libo, prosím, pokud se vám ta Dvořáková zalíbí a neovládnete svý nízký civilovský choutky, což ani neočekávám, vy temnotou ovládanej civile, dobývejte si tuhle kótu bez omezení, pokud to ovšem neovlivní vaši pracovní, nebo spíš služební výkonnost! To vám trpět nebudu!”

„Tak jsem to nemyslel, pane obrlajtnant! Co je v domě, není pro mě, že jó? Toho se rozumně držím, a vyplácí se to! U nás v baráku třeba bydlí ňáká Lacková, rozvedená, kolem čtyrycítky, ale dosavad fasádou i tajlí náramně zachovalá, furt se maže ňákejma těma zázračnejma vomlazovacíma krémama z reklam, tak kdo by si aspoň jednou nezasnil vo ňáký tý malý avantýrce s lačnou paničkou, i když má doma festově nasáčkovanou, votravnou a jedovatou starou? To by snad ani nebyl zdravej chlap!

Táhnou se tam za ní místní kocouří, jako na mlíko, což má dost komický dousledky, páč kolem doteďka řádí její bejvalej, hlídá si ji, jako kdyby mu pořád aspoň voficiálně patřila, a tadle nebezpečná záliba ho ňák né a né přejít! Vonehdá si tam takhle na ňákýho nažehlenýho milovníčka počkal hned na schodech, byla z toho skrumáž a muselo se pak dokonce vymalovat na chodbě, páč zdivo došlo vejrazný vizuální ouhony a ženský z baráku byly vyděšený, že u nás snad řádí nějakej upejr!

A do toho rozruchu nám eště ňákej zlosyn zase vykradnul sklep! Zmizelo dvacet přepravek kvalitních brambór z Vysočiny, co tam měla stará Pivodová nachystaný, páč vona podniká v malovejrobě bramboráků, prej tajnej babiččin recept, už ho vod ní chtěli koupit i Frantíci a bejvák má skoro denně navštívenej neznámejma pachatelama, jak pořád ten cennej recept usilovně hledaj, aby vydělali miliárdy, jak v tom seriálu vo Chobotnicích, však víte, ten zlořád Žorž, jak chtěl ty nebohý zviřátka nakrájet na nudličky, aby pěkně svítily vobčanům, lačnejm po pořádný a laciný elektrice, a co teprve ekonómika, jak ta by kvetla! Ale vono by to skončilo, jako minule – lacino vyrobená šťáva by se prodala do zahraničí, za tvrdý. a nám by zase napálili ceny, jak někde ve Švajcu! Že prej za ty ceny můžou akcionáři, jako v ČÉZu… kde je hlavní akcionář stát! Teda jsem blbej, ale příde mi to jak začarovanej kruh! Nám by už asi ani ty chobotničky nepomohly. Prostě budem cálovat, jak mourovatý!

A to přitom vonehdá říkal jeden politik, už teda dávno zapomenutej v propadlišti našich politickejch dějin, že si pěkně dostavíme Temelín, budeme si vyrábět levnou elektriku, a budeme vysmátý! A pak najednou transfórmace na akciovku, a ejhle, všecko je jinak! Temelín sice jede na plný vobrátky, že vlaky ani nestačej dovážet uránek, ale ceny jsou mastný, jak kdybysme tendle zázrak neměli! A eště nám řikaj, abysme si vyměnili žárovky za ousporný, že se musí elektrikou šetřit! Já bych si tudle vymoženost do lustru klidně dal, ale vono to vůbec nesvítí! To mdlý světlo vám i v krásnej letní večer přináší pořádnou zimní depku!”

„Tak to tomu exmanželovi ale snad neprošlo, ne? Volal ten napadenej policii?” zajímal se ředitel.

„U nás ve starý Libni se to dělá vonačejc, pane obrlajtnant! Tam se spory řešej zásadně mezi sebou, a ručně, třeba když si váš ouhlavní nepřítel zajde do hospody ‚Na růžku‘ na jedno vorosený vod pípy, tak ho prostě vyzvete na čestnej souboj! Fízlové se zásadně nevolaj, akorát by vás přetáhli přes hřbet vobuchem, že je zbytečně votravujete takovou prkotinou, páč zrovna koukaj na Večerníček a je to prej moc napínavý!

Docela jinačí průběh drámatu ale nastane, pokavad kráčí vo ňákej ten vyloženej mord ze žárlivosti dranžírákem, co si někdo pučil vod starý z kuchyně, to pak jde zase kriminálka ouplně najisto, a vopásaný klidně stihnou před velkou razií i pívo na cestu!

Bohužel, vono totiž i lidu bonzáckýho u nás máme dost! Tam se pomalu ani nevyznáte, kdo je pod žahavou knutou policejní direkce, musí pěkně pravidelně zpívat vrchnosti, a kdo prostej, počestnej zločinec, co by snad měl dodržovat ňákej ten kodex cti, né? Jako bejt děsně zatvrzelej a s vopásanejma mluvit jen vo hezkým počasí, a kdy dostane tu chutnou trestaneckou večeři, né vo tom, co kdo vokolo proved né tak docela podle tý přísný litery zákona!”

„Přestaňte už s těmi vašimi výklady, Švejku! Tady se má pracovat pro obranu státu, ne, že mi tu budete za váš královskej žold vyprávět půl pracovního dne svoje bezcenný pivní povídačky a svérázný ekonomický teorie, který jste beztak vyčetl někde v bulvárním plátku! Zrovna se dostávám k tomu, co je pro vás nejzásadnější, totiž, abyste věděl, čí rozkazy máte poslouchat!”

„Náhodou, pane obrlajtnant, ten slavnej tejdeník ‚Těžká pomluva‘ je moc kvalitní infórmační zdroj, dyk ho čtou všici, i libeňský intoši! Sice se ví, že tamější redaktóři jsou do jednoho zapřísáhlí vopilci, ale správnej umělec holt potřebuje nějakej ten elixír, aby mu z péra mohla tryskat pravda!” bránil Švejk kvalitu svých vědomostí.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com