Todle je ten den

Bylo pondělí ráno. Švejk s nadporučíkem se setkali v kanceláři, aby operativně probrali, co pro ně, jejich Útvar, Armádu i pro celý svět bude znamenat sobotní šokující oznámení Korporace o sestrojení Zařízení.

„Teda pane obrlajtnant, v sobotu večer to bylo velký, ta televize! Koukal jste taky? U nás pak bouchaly vohňostroje až do rána, krámy a hospody eště v noci normálně votevřely, nebo ani vůbec nezavřely, že se musí hnedka naplno slavit, ta budoucnost, vo který jsme si jako lidstvo snili akorát ve sci-fi filmech, že je to všecko najednou dovopravdicky tady, naše splněný sny! A najednou je to tady v plný parádě! Takže, všici flašky do ruky, povinně!

Bylo to neskutečný, velkolepý, jak ten nejtajnější sen, co se najednou splnil, i když jste to už dávno nečekal! Člověk fakt měl pocit, že konečně přišlo něco převratnýho, a my jsme u toho, dyk Korporace je přece vod nás! Naši starý známý, skoro kámoši! Už už jsem se tam chtěl hlásit vo novou práci, jak mi paní kapitánka dobře poradila! A voni najednou todle! Ty teda uměj překvapit, kuliferdové, to vám teda povím! Jak dlouho to asi kutili? A jak se jim to mohlo podařit tak dobře utajit? Nikdo vo tom nic netušil. ani noviny!”

„Říká se, že to byl společnej projekt s Ministerstvem a Armádou, a že prý ta sranda stála celý tři miliardy,” prozradil Lukeš neoficiální drby z nejvyšších míst. „Ale nikdo neví nic konkrétního. Koluje spousta dezinformací, i záměrně vypouštěnejch, aby byl co největší zmatek. Kdo plánoval tuhle špičkovou informační operaci, ten se vyznal! Až moc dobře se vyznal!”

„Snad nemyslíte na Denisu, pane obrlajtnant?”

„Vezměte si, Švejku, že Korporace měla k dispozici nejméně šestnáct špičkově cvičených Vojenských assets, dva top Zpravodajské assets, a alespoň jeden špičkový Informační asset, Denisu. Teprve s ní mohlo být komando kompletní! Povídá se taky, že ten včerejší neúspěšnej útok na bunkr, kde je Zařízení uskladněný, jen několik hodin po tom oznámení, vedly právě tyhle kluci! Že to Korporace zorganizovala schválně, aby poukázala na neschopnost Armády ten Objekt ubránit, a vyměnilo se celý velení! Prý jde o strašlivou konspiraci, hraje se prý o vládu nad celou zemí!

Povídám vám, Švejku, že to slavný Zařízení nás ještě všechny dostane do maléru! Člověk by si s takovýma věcma neměl zahrávat! Měnit osudy, měnit minulost! Na to jsme jako lidskej druh nikdy neměli právo! Najednou ho údajně máme, skrz tenhle nanejvýš pochybnej vynález… a nemůže to dopadnout dobře!”

„Nó jó, zase ten váš klasickej, pověstnej pesimismus, pane obrlajtnant, ale zkuste se na tu věc podívat z ouhlu vobyčejnýho člověka, co vo něčem takovým dycky snil! Ten to naplno přijímá, chce to, a možný následky neřeší! Možná až zejtra, až vystřízliví z toho nadšení!

Dyk jemu Korporace fakt splnila ty nejtajnější sny! A vůle lidu, to je vůle boží! Korporace jen dala lidem, co chtěli – tak se dělá byznys, nezapomínejte! Kdyby vo to lidi neměli zájem, tak se to Zařízení voznámí, ale nic se nestane, svět poběží dál! Takhle? Celej svět jen zírá, totálně napjatej, co se bude dít!

Když včéra řekli, že hned bude přímej přenos první mise do minulosti, nemohl jsem dejchat vzrušením! A Ministr Vobrany i Prezident to schválili, slyšel jste přece, jak říkali, že Vobjekt je pod jejich vochranou, a že voperace má zelenou! Stát se na tom přímo podílel, a měl k tomu vážný důvody! Nejčko je naše země velkej světovej hráč, a Korporace je nesporně nejvejznamější firmou na celým světě! A to se přece počítá! Za to ňáký to domnělý riziko stojí, nó né?”

Švejk s nadporučíkem se rozumně dohodli, že bude nejlepší, zajít do blízké hospody, a poslechnout si názor lidu na vlastní uši. Ostatně, nic jiného se dnes v kancelářích, školách, domácnostech i putykách neřešilo!

Když nad nimi cestou začaly houkat sirény, nikdo jim nevěnoval větší pozornost, a Švejk se dokonce nechal slyšet: „Sakra, už s tím zase votravujou, že si taky nedaj pokoj. Dyk je to plašení pokojnejch lidí! Víte jak jsem se leknul, pane obrlajtnant? A co teprve ňákej starej člověk, co si eště pamatuje ten průser v Praze v ounoru 1945? Co když ho trefí šlak, páč mu to houkání znova připomene ty dávný tráumatický vzpomínky? Měli by toho už radějc nechat, tohodle věčnýho údajnýho testování funkčnosti! Nemůžou to aspoň dělat potichu, když už?”

„To víte, Švejku, to se musí ohlídat, aby všechno makalo, kdyby byl nějakej průser. A vždycky první středu v měsíci se to v poledne testuje.”

„No jó, pane obrlajtnant, ale dneska přece není ani prvního, ani středa, a není ani poledne! Takže se jim to rozbilo a nemůžou to vypnout. To je teda vážně bezvadný! Teďka tady z toho vohluchnem, páč jednu tu mrchu kvílivou máme přímo nad sebou! Hernajs, pojďte se schovat tady do toho vobchodu s lacinejma hadrama, to snad není možný!”

Monotónní zvuk sirén přešel do čehosi, připomínajícího, ač vzdáleně, lidskou řeč, ale jakoby syntetickou, čímsi nepřirozenou. „Toto není cvičení! Toto není cvičení! Toto není cvičení! Vyhledejte televizní či rozhlasový přijímač! Bude následovat důležité veřejné oznámení!”

„Vida, že by zase ňáká povodeň?” spekuloval Švejk. „Klika, že jsme tady na kopečku! Ať se holt zase Vltavěnka vyleje, nedá se svítit, a úlisný hrázný na kaskádě budou zase vyprávět, jak se nedalo nic dělat, že za nic nemůžou!

Nikdy jsem neslyšel žádnýho z nich, co by čestně řekl: ‚Jó, udělal jsem chybu, vodpusťte mi, málo jsem votevřel kohouty, a teďka to kvůli mý liknavosti Praha vodnesla a tři pilíře Karlovýho mostu jsou rozbořený, páč jsem se zdržel u milenky a zapomněl pro příval lásky a touhy i na svý velevejznamný pracovní povinnosti!‘ Todle jsou prostě smutný časy, zasvěcený vševobecný neupřímnosti!”

„Aby to tak ještě nebylo nějaký doopravdický hlášení,” zamyslel se nadporučík. „Tyhle mimořádky nejsou nikdy dobrý. Pojďte, Švejku, najdeme nějakou bednu, a poslechnem si, oč kráčí!”

V restauraci nedaleko měli dokonce promítací plátno, připravené na sportovní přenosy. Dovnitř se nahrnul, k velké radosti personálu, celý dav zaražených, ale dosud vtipkujících lidí, kteří si dokonce objednávali pivo, jako kdyby mělo jít o ten fotbal. Na plátně, když naladili správný kanál, se objevil nápis: ‚Bude následovat důležité oznámení! Vyčkejte u přijímače! Toto není cvičení!‘

Jeden z pinglů zapnul i zvuk, a k překvapení všech se podnikem rozeznělo několik tónů Smetanovy Vltavy. A pak stejná část znova. A znova.

„Já říkal, pane obrlajtnant, že je to povodeň! Když hrajou Vltavu. To náhodou poznám!”

„Kušujte, Švejku. Tenhle hudební úryvek, to je součást toho významnýho oznámení! Abysme jako napjatě čekali. Že to bude něco velkýho, co ovlivní celou republiku!”

„Ahá, aby nás to jako voptimisticky naladilo, až se voznámí, že další vláda padla! Bylo už vostatně načase, dyk to byla jen další banda neumětelů!”

Na plátně se rozzářil obraz – a objevil se prezident. Tvářil se moc vážně, a za ním, namísto interiéru pracovny na Pražském hradě, byla jen betonová stěna s ledabyle zavěšeným státním znakem. Ani pracovní stůl nevypadal příliš oficiálně – spíše jako kovové vybavení nějakého vězení, či bunkru.

„Vážení občané,” spustil prezident s velmi vážným tónem hlasu. „Mimořádné okolnosti mě nutí, abych vás požádal o vaši plnou pozornost. Prosím, přerušte veškerou práci či zábavu, a přijměte nové skutečnosti, které se týkají nás všech, ať již budou jakkoliv nepříjemné.

Žili jsme tu celé desítky let v míru. A málo jsme si ho vážili! Nečekali jsme, a přiznávám, ani já jsem nečekal, že by to někdy mohlo být jinak. Všechno vypadalo tak stabilně, tak jistě! Tak jsme si na ten klid zvykli. Ale život, jak víte, je velmi pomíjivý. A bohužel vám musím oznámit, že mír, který jsme se snažili navždy udržet, byl dnes vážně narušen!”

Podnik okamžitě ztichnul.

„Dnes, přesně o půlnoci, zahájily bez jakéhokoliv varování svou rozvratnou činnost početné záškodnické jednotky nepřítele, a to po celé Evropě, včetně našeho území. Situace je krajně nepřehledná a spojení bylo diverzními aktivitami nepřítele částečně narušeno. Nepřítel neuznává žádná pravidla vedení boje, odmítá komunikovat jinak, než silou, a jde mu pouze o vítězství.

Zaútočil zákeřně v našem týlu, aby nám zabránil účinně reagovat. Ujišťuji vás však, že naše vojenské síly jsou v plném nasazení a získávají postupně plnou kontrolu nad naším územím! Avšak vzhledem ke složitosti situace, kdy se nepřítel účelově vmísil mezi civilní populaci, je nezbytné, abych uplatnil mimořádná opatření, která mi v takové situaci ukládá zákon.

To jest, vyhlásil takzvaný výjimečný stav, kdy jsou práva všech nás občanů omezena do té doby, než bude krizová situace zcela zažehnána a znovu zajištěn plný veřejný pořádek.

Tento výjimečný stav začne platit dnes, přesně ve 12.00. Je zakázán jakýkoliv pohyb civilních osob mimo objekty, tedy platí zákaz vycházení, který bude trvat až do odvolání, a to bez výjimek. Proti jakékoliv osobě či vozidlu, které neuposlechnou první výzvy k zastavení a podrobení se kontrole, bude použito krajních donucovacích prostředků, to jest ostré střelby bez dalšího varování. Jakékoliv letadlo v našem vzdušném prostoru, které neuposlechne příkazu ke změně kursu a přistání na nejbližším letišti, bude sestřeleno.

Zůstaňte tedy prosím ve svých domovech, tyto mimořádné podmínky by měly platit pouze několik dnů. Nestihnete-li se dopravit domů, najděte si jakýkoliv stabilní úkryt, nejlépe pod úrovní povrchu země, případně přistupte ke zvednutýma rukama, bez zavazadel a pomalu, k nejbližší vojenské či policejní hlídce, a ta vám zajistí bezpečné umístění v detenčním objektu. Pokuste se zásobit vodou a jídlem na několik dnů. Nezůstávejte sami, zdravotní péče bude nedostupná.

Vyzývám taktéž všechny vojáky aktivní i v záloze, příslušníky aktivních záloh, a všechny osoby s vojenským či obdobným výcvikem, ve věku do 55 let, aby se neprodleně hlásili u nejbližšího vojenského, případně policejního útvaru. Cestování je již obtížné, proto se nesnažte, dostat k útvarům mateřským.

Prosím, zůstaňme všichni na svých místech, a silní. Naše země musí přečkat tuto složitou dobu, a k tomu potřebuje nás všechny.

Nashledanou, vážení občané, sousedé, přátelé, v lepších časech! Hodně štěstí, a přejme si, nechť je k nám osud milosrdný!”

Ozvaly se první tóny hymny. Po náměstích i bytech se rozhostilo šokované ticho, a jakmile hymna dohrála, celou zemi zachvátila totální panika.

„Doprdele, já tomu nemůžu uvěřit! Nezdálo se mi to? Pane obrlajtnant, čekal bych cokoliv, ale né, že bude válka! Jak se to jen mohlo stát? Jak je možný, že jsme nic nevěděli? Nic nepsali! Žádná kubánská raketová krize, žádný napětí! Takovej tady byl klid! Jen to Zařízení se voznámilo! Že by to teda bylo všecko kvůlivá němu?”

„To přesně nepřítel chtěl, Švejku! A vyšlo mu to, nachytal nás kompletně překvapený! A to proklatý Zařízení s tím určitě souvisí! Říkal jsem vám, že bude malér!

No nic, já budu muset vyrazit na Genštáb, je dobrý, že jsem tady nedaleko, aspoň se dozvím něco o situaci. Vy padejte domů, a pořádně se zavřete ve sklepě. Máte to časově akorát, pokud nechcete skončit v nějaký tý detenci!”

„Ach jó, pane obrlajtnant! Taková velká věc, a já u toho budu chybět, když nejsem jeden z vás. Taková šance, dostat pořádnej metál, mít zásluhy!”

„Já vás chápu, Švejku. Taky jsem nečekal, že se něčeho takovýho dočkám, tady u nás. Ale jak je to rychlý, člověk nemá moc čas přemýšlet, a mohl by taky udělat rozhodnutí, kterýho bude moc litovat! Buďte rád, že tady zůstanete. V Praze máte jídlo, kvartýry, kryty, všechno u nosu. Jste na nejlepším místě z celý země. Tak buďte rád. Tohle v pohodě přečkáte!”

„Hm. ‚Přečkat to‘. To je mi podobný! Všici pudou do velký vosudový bitvy vo budoucnost státu, a já zůstanu zavřenej doma! Vostuda! Přežiju, jó, ale k čemu? Abych se s ňákou holkou vodil za ručičku po parku, a styděl se, když si vzpomenu, jak jsem to projel, tendle den, až do konce života?”

„Hele, víte co? Máte přece něco jako ‚obdobnej výcvik‘, když jste teď spolupracoval vlastně s Armádou. Myslím, že jste určitě něco pochytil! Tak běžte u vás v Libni na Policii, a nahlašte se, oni vám asi daj nějakou pásku na rukáv a budete dělat pomocnou pořádkovou sílu, abyste se cejtil prospěšnej! Co říkáte? Zůstanete pěkně u domova, ale nezůstanete doma, budete užitečnej svý komunitě!”

Švejk si jen povzdechl, ale uznal, že alespoň něco. „Von člověk nemůže chtít všecko, pane obrlajtnant, viďte? Ale stejně vám závidím, esli se nezlobíte na mou nemístnou upřímnost! Chlap má prostě bejt voják, tak to je! Dycky to tak bylo, dycky to tak bude! Kdyby se aspoň dalo vědět dřív, co se semele! Že bych se třeba taky přihlásil do aktývních záloh! Takhle jsem ouplně vedle!”

Nadporučík se zamyslel. „Poslyšte, Švejku… vím, že toho budu litovat, ale protože jste docela dobrej chlap, vždycky jste se tu snažil, a všichni si stejně určujeme svůj osud, jak jste vždy tvrdil, tak vám něco nabídnu!

Říkám si, že kvůli tomu vašemu dědečkovi by pro vás Armáda tohle udělat mohla, že pokud po tom tolik toužíte, abyste byl u toho a součástí, a opravdu to chcete, tak by tam pro vás snad nějaký místečko bejt mohlo! Rozmyslete se, zda nechcete jít se mnou, nějak vás tam dostanu a obstarám vám mundúr!

Měl byste ale vědět, že to pro vás může mít fatální následky! Zaprvý se už teď možná nebudete moct vrátit domů, minimálně těch pár dnů, než to odvolají, pokud to nebude dokonce na dýl. A velice snadno byste mohl i umřít! To říkám bez nějakýho eufemismu, prostě chcípnout, a ne hrdinsky, před roztouženejma holkama, co kvůli vám pak budou brečet, abyste si to nemaloval nějak růžově!

Vždyť jste slyšel, že situace je dost vážná, a nepřítel nebude naproti v zákopu, bude všude kolem nás, schovanej, číhající, zákeřnej, nelítostnej! Z úplně jakýkoliv strany, v kterýmkoliv okamžiku, může spustit zákeřnej útok! Je to dost stresující, to mi věřte!

Kromě toho, pokud bysme se rozdělili a naši by vás chytili v mundúru, aniž byste byl skutečnej voják, asi vás nečekaj moc hezký chvíle! Ale jak vás znám, to je pro vás hazardéra a ožralu bez kapky odpovědnosti to nejmenší, co by vás trápilo, viďte?”

„Děkuju vám, pane obrlajtnant! Za tu možnost! Vono je dycky dobrý, moct si vybrat! Vyložil jste mi to ouplně votevřeně, a já jsem si vědomej, co to pro mně může znamenat, včetně těch vobzvlášť závažnejch následků!

Ale přesto do toho jdu! Byl tam děda, musím to dát taky! Nemám strach! Todle je moje životní zkouška, rozumíte? Pro todle jsem žil! Pro tendle den, vo kterým jsem ani netušil, že by vůbec mohl někdy nastat!

Měl bych tomu nepříteli, nezlobte se, že to tak řeknu, vlastně děkovat, že vyšel vstříc mejm sobeckejm zájmům, i když moje země teď bude trpět! Ale já udělám, co je správný! Neuteču před tím! Takže jdu s váma, jsem rozhodnutej!”

„Jak myslíte… když teda chcete do tý mely dobrovolně. No, ale musí se vyrazit, čas kvapí! Takže co? Poslední vaše slovo zní jak? Jdete domů přežít, anebo se mnou do šlamastyky, za kterou možná zaplatíte životem?”

„To druhý, pane obrlajtnant! Ať se stane, co se má stát! Přijmu to! Vono stejně, jak říkali, že nebude ta lékařská péče, tak to asi bude docela rychlý, co říkáte. Jdeme!”

„Tak potom teda poklusem, protože doprava koukám už stejně stojí, řidiči tramvají vzali roha. Makám, vojáku!”

“Eště momentík, pane obrlajtnant,” požádal Švejk, a nechal si od vrchního na cestu zabalit dvě láhve rumu. “Líh je potřeba jako případná dezinfekce, to je ve válce moc důležitá věc!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com