Todle se lidu líbit nebude

Jak Švejk, tak nadporučík po odchodu Denisy z kanceláře ještě hodnou chvíli mlčeli, a dívali se za ní.

„Tohle je materiál,” promluvil důstojník překvapivě první. „Čekal jsem ledacos, ale tohle… Švejku, ta nám do roka a do dne bude všem velet, nejen nám dvěma! Doprčic, je mi třicet, taky dělám kariéru od školy, a jsem proti ní nikdo. Co se to děje? Co to přichází za lidi? Tohle je ne válka, jak nám říkali, tohle je revoluce! Viděl jste sám! Všiml jste si, jak ani jednou neuhnula očima? A jak neosobně řekla to slovo ‚objekty‘… chladná, jak arktickej led! Nechtěl bych bejt takovým ‚objektem‘, co má v merku! Jí se asi říká jen ‚ano‘, cokoliv jiného pro vás bude mít následky!”

„Taky jsem se v ní dost spletl,” divil se Švejk. „Vona je vopravdu něco! Já vopravdu nevím, co říct. Hlavně mě překvapuje, že nám sem poslali takovou šlechtu? Prej nanicovatá študentka! Ty nás ale vypekli! To byl pořádně lstivej ouskok ze strany velení! Holt Armáda, s takovejma překvapeníma se tady musí počítat!”

„Aby nám tady ještě nakonec svou nadlidskou výkonností netáhla celej tým, Švejku, to bysme se moc nevyznamenali! Říkám si, jestli to dokonce není spiknutí nějaký ‚ženský pátý kolony‘ v Armádě? Na můj vkus ji kapitánka zasvětila až moc podrobně, a asi spolu budou i do budoucna pěkně držet!

A co je to za kravinu, že jí vyžvanila, kde v Armádě jsem sloužil? Ta holka je možná talentovaná, ale pořád je to přece civilistka, nemá bezpečnostní prověrku! Jak to, že jí Klementová vypráví takový věci? Nemělo by se to hlásit?”

„Nó, tak to prrr! To aby nám jako eště i vyzobala všecky metály? To teda nedovolím! Ale můžete mít pravdu, pane řediteli, že spolu podezřele táhnou, a to bysme měli hlídat! Když použiju vaše slova, tak se mi to taky moc nelíbí! I když vosobně situaci vidím spíš tak, že vona je skromňoučká až moc, a nepochlubila se nám, že na ni shóra někdo pořádně drží, páč se třeba už na tý škole podílela na ňákejch moc speciálních projektech pro Armádu! Vidím jí na vočích pořádnou černotu!

S těmadle lidma, co je na nich ‚zájem‘, je to dycinky hodně vošemetný! Budeme muset bejt hodně, hodně vopatrný! Todle je vopravdu ňáká těžká váha, jak jste říkal. Jako tendle Fanda Sejkora, co jednou na Vlachovce poslal tři frajéry rovnou na nemocénskou, a to jen proto, že ho bolel zub! Pak ale všecky ty postižený navštívil s vomluvama a pugétama, aby jim vysvětlil, že to bylo čistý nedopatření! Voni bolavý zuby jsou mrchy, a udělaj z vás dočasnou bestii!

Von je totiž jinak docela mírumilovnej medvěd, spíš až takovej tichej, melanchólickej! Prodává totiž ryby, jako živý, k jídlu, a dycky, když je loví podběrákem z tý velký kádě, je moc smutnej, páč von ví v docela přesnejch barvách, co je asi čeká za další vosud, že to nebude nic hezkýho, páč takovou ze sádek pořádně vykrmenou rybičku si těžko někdo pořídí za domácího mazlíčka, že jó, dyk by se mu ani nevešla do akvárka, ale spíš pěkně na mastnej, rozpálenej pekáč!

Takže vo Vánocích má Fanda věčně rudý voči, i když to může bejt i z toho rumu, kterým se v tý klendře furt pilně posilňuje, když prodává ty vyhlášený třeboňský kapříky na Staromáku, jak jsou tam dycky ty trhy. Von sype do těch kádí celý hrsti krmení a brumlá si něco jako: ‚Jen si dejte, vy klucí šupinatý, abyste mě v nebíčku nepomluvili, že jsem se vo vás špatně staral!‘

Nemusím dodávat, že zrovna ty jeho kapříci jsou moc voblíbený, ouplně se prej rozplejvaj na jazyku, asi proto, že vod poctivýho kapřího faráře Fandy dostali svý poslední pomazání, a jejich dušičky se na vodchodu z kapřích těl nešprajcujou, že to je nefér a nesportovní, že někdo si jde hodovat a sjíždět kolédy a pohádky v telce, a jinej akorát tak hladovej a bez rozloučení se světem kráčí na věčnost, páč byl bez varování majznutej po hlavě paličkou!”

„No tak, Švejku, už zase začínáte s těma vašima hloupostma? Soustřeďte se trochu, a nežvaňte aspoň o nějakých Vánocích, který už stejně dávno byly, a na další dárečky budeme muset čekat ještě dlouho! Nicméně, napadlo mě, jestli to není tak, že ne Denisa je tu pro nás, ale naopak my pro ni,” vyslovil nadporučík podivnou myšlenku. „A že celej tenhle projekt C102 vzniknul jako hřiště pro její speciální pokusy, nebo co! Vymyslela to přece Klementová, ale někdo jí s tím třeba pomáhal? A že má hned připravenou nějakou operaci, už i hotovou? Hm, hm, je to celý až moc rychlý,” uvažoval dál ředitel.

„Myslíte, pane obrlajtnant? Že jako my dva děláme pouhý křoví týdle budoucí královně, co si ji tady pěstujou, jak pořádnou rybičku v tom akvárku? To by přece bylo ale vostrý! Neměli bysme si ji začít předcházet? Nosit jí podlejzavě věnečky, kremróle se šlehačkou, větrníky, indiánky, aby na nás byla hodná a klidná a napsala na nás pozitývní posudky pro vyšší místa?”

„Já bych na sobě radši nedal nic znát! Tohle budu muset ještě promyslet, nějak se nám to komplikuje! Chtělo by to, víte co? Sehnat o ní nějaký extra informace!

Co kdybyste, Švejku, zašel do její ‚alma mater‘ a zkusil tam někoho… zmotivovat, aby nám nějakým úředním nedopatřením vydal její studijní materiály? Osobní složku, ale i všechny odevzdaný práce, ty nás zajímají nejvíc! Ledacos by nám pak hned mohlo bejt jasnější!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com