Tudle teda vemem

K Terezinu neskonalému údivu však do týdne začali chodit lidé. Nejprve si myslela, že se snad jedná o náhodu, ale počty návštěvníků se zvyšovaly každý den, a o víkendu již dokonce sotva stíhala obsluhovat!

„Mám vysoko postavenýho kámoše v médiích, chodíme spolu každou sobotu chlastat! Bez mediální podpory dneska v bizu nic nejde, tos nevěděla? Musíš se vode mně eště moc učit, vo tom, jak správně síťovat, získávat kritický kontakty, a budovat naše vobchodní impérijum,” poučil ji jednou Švejk, zatímco zálibně přepočítával tržbu. To byla práce, kterou od Terezy velmi ochotně převzal!

Jinak ji ovšem spíše sekýroval a dával najevo, že pochybuje o jejích kvalitách pro nasazení během nové, úspěšnější etapy obchodu. Tereza pochopila, že asi přijde o práci, ale nijak zvlášť se tím neznepokojovala, fluktuace v oboru byla masivní a měla by vždy kam jít. Navíc, byla tu lákavá záležitost s Korporací… ano, cítila se velmi jistá.

Švejk zde nepřeháněl – skutečně o nich napsal ten slavný bulvární plátek ‚Těžká pomluva‘, jehož záplava výtisků opanovala město a zemi každou středu ráno, kdy vycházel, a jeho početní, lační čtenáři a čtenářky se střídavě divili, pohoršovali, smáli a rozčilovali, ale hlavně diskutovali o drbech, a zapomínali tak na četné strasti vlastních životů.

Nepřekvapivě se tam nacházela i velmi oblíbená, až renomovaná módní rubrika, kde se outfity domácích celebrit buď kriticky rozcupovaly, ale opravdu tvrdě, že to nejednu VIPku donutilo až k slzám a neochotě opustit luxusní příbytek celé další dny, než její kauza trochu zapadne a lidé se přestanou posmívat, anebo se naopak šaty vyvolených vychválily až do nebes, a cesta ke hvězdám a veřejnému rozpoznání se otevřela naplno!

Záleželo samozřejmě na úrovni vztahů příslušné celebrity s úplatným šéfredaktorem Navrátilem, každopádně stačilo, aby tam jejich obchod byl jedinkrát pochvalně zmíněn, jelikož z Turecka zrovna dorazila nová zásilka zboží, které údajně pocházelo odněkud z egyptské tkalcovny, a bylo ho tak možno propagovat jako ‚exkluzivní kolekci Kleopatra‘.

Tento název vymyslel Švejk, alespoň to si Tereza a svět měly myslet, ač ve skutečnosti se zapojila jakási tvořivá mysl z Vojenského Zpravodajství, co Švejka zásobovalo přes diskrétní kanály ‚notami‘, jak reálně dosáhnout zvýšení věhlasu obchodu.

A drzý Švejk pak jen ty nápady ohlásil za svoje vlastní, což mu dělalo náramně dobře, a nejen to, když si je pročítal, častokrát, jako zkušený profesionál v oblasti ‚Sales‘, trousil zasvěcené komentáře jako: ‚To mě napadlo taky!‘ či ‚S timdle částečně souhlasím‘, a brzy sám nabyl falešného pocitu, že všechny ty pokročilé marketingové tahy vymýšlí docela sám, a kdosi utajený mu jen potvrzuje a schvaluje jeho vlastní zázračné propagační návrhy!

V praxi to ale celé fungovalo, a již ve čtrnácti dnech byl celý kontejner zásilky vyprodaný! Tereza však musela připustit, že nastalý objem práce nemůže sama zvládnout – byla v práci dvanáct hodin denně, stále na nohou, a narozdíl od starých dob, kdy měla dost času na odpočinek, včetně klidu na oběd, nyní musela celý den kmitat kolem náročných zákaznic, a nestačila si ani kousnout do rohlíku!

Švejk, Denisa i celé velení Vojenského Zpravodajství se tedy tetelili blahem, když Tereza sama přišla s tím, že vzhledem k rapidnímu růstu návštěvnosti podniku by byla potřeba nějaká další pracovní posila, dočasně, alespoň na půl pracovního úvazku!

Oficiálně se k tomu nápadu ale Švejk postavil negativně, až rozezleně a pohoršeně: „Seš snad ouplně pitomá, náno? A kdo to bude cálovat jako? Copak kradu? Néné, pěkně makej, jak šroub, nebudu si tu živit další marnou holku, co se mi tu bude jen plýst pod nohy a budu jí eště muset zaučovat, aby nám to tady nezkazila!

Novej člověk v týmu je dycky velký riziko, a to nejčko fakt nemíním podstoupit, v týdle kritický fázi našeho vejvoje! V mým prodejním plánu se hraje na betónovou efektývitu a festovou ousporu nákladů! Precýznost, doumyslnost, sladěnost, jak říkává ten slavnej řízek z časopisu Forbes, jak se jen jmenuje… jó, Bufet!”

Ale později ten argument po důvěrném rozhovoru s majitelkou obchodu uznal, a ona zase uznale přislíbila zasloužené zvýšení jeho platu. Švejk byl následně velkorysý taktéž, směrem dolů ve firemní struktuře, a oznámil Tereze slavnostně, že ji povyšuje do funkce ‚vedoucí asistentky prodeje‘. Když se nesměle otázala, co to obnáší prakticky, vysvětlil jí to prostě: ‚Budeš víc makat za stejnej plat, haha!‘ šklebil se úlisně.

Pověřil ji nicméně, aby zahájila nábor. „Podáme inzerát, vobstarej to na Internetu, ale ať to nic nestojí! A snad se ňáká šikovná roba sežene, ale budeš na ni koukat pěkně dohlýdnout! Každopádně, vyberu si ji sám, musí to bejt extra posila pro tým!” rozhodl nakonec jako velký šéf.

Na inzerci reagovala spusta dívek a žen, se školami a praxí i bez, ale ke všem měl Švejk rozličné výhrady a nelítostně je zase posílal pryč, jako ‚tadle je moc nafrněná, ta by nám vodrazovala zákaznice‘ nebo ‚tváří se blbě, tu už nikdo nepředělá, ani já s mejma pokrokovejma metódama řízení lidskejch zdrójů‘ či ‚ví vo byznysu kulový a její docela vobstojná fasáda to nezachrání‘.

Až pak přišla jakási Zuzana Válková, a ani u ní Švejk zpočátku nedal najevo žádný velký zájem a nadšení, když vešla a pozdravila. Zběžně si otestoval její prezentaci i obchodní dovednosti.

„Co si myslíš vo týdle?” obrátil se pak tiše na Terezu, aby mu řekla svůj názor.

Pokývla rameny. „No, vypadá docela schopná,” změřila si adeptku očima. Ale víc se jí říkat nechtělo. Kdoví, třeba se brzy ta nová mohla stát Švejkou oblíbenkyní, a to by pro Terezu mělo následky!

„Tudle vemem, na zkoušku, už mě to nebaví, furt se tu dohadovat s neschopnejma dorotama! Bych se nejrači za ten pult postavil sám, sakra, její plat bych si nechal v kapse a tobě bych ukázal, jak se věci maj správně dělat v moderním bizu! Jen mít trochu tu tajli, nó! Vod zejtra začínám s diétou a taky končím s chlastem!

A když se tadle můra nevosvědčí, tak jí vyrazím, celou tudle komédii vodpískáme a řeknu mý vosvědčený kámošce Renátě vod nás z Libně, to jsem měl stejně udělat už dávno,” ukončil Švejk nábor, a Zuzana byla přijata, s nástupem ihned. Moc peněz jí Švejk jako nástupní plat nenabídl, byl to přece jen dílem odpovědný, dílem hamižný manažer, a na její místo mohl mít za ekonomické krize sto jiných…

„Tak se vo ní hezky postarej a všecko jí podrobně vysvětli! Jdu na zaslouženej voběd, todle jednání s lidma vyčerpává, ale hned budu zpátky, tak si nemysli, že tu budeš mít ňákou havaj! Až se vrátím, předložíš mi podrobnej report vo návštěvnosti a konverzi na hodnotu tržby, provedeš mi k němu i precýzní analýzu. Jó, a grafy k tomu chci taky! Barevný! A esli mě chceš vopravdu potěšit, tak rovnou i s Páurpojntovou prezoškou, ať jsme světoví! Karkulačka je v šuplíku,” rozloučil se pak s Terezou, která přesně věděla, že míří do blízké putyky ‚U Bírhanzlů‘, a namísto zdravého oběda si dá notně připálený guláš, místní vyhlášenou specialitu, bude ho pilně splachovat pivem po celé odpoledne, a dovalí se zpět až před zavírací hodinou, aby zaujatě přepočítal peníze v kase a část z nich si ‚dočasně vypučil pro reprezentační oučely‘. A na veškerá předchozí předsevzetí ohledně zdravého životního stylu, která plánoval vzletnými slovy skoro denně, zapomene nikoliv do rána, ale ještě odpoledne!

“To víš, vona diéta se nejlíp plánuje pěkně s plným žaludkem, jseš tak spokojená po pořádný žranici, a je tak sladký snít vo budoucnosti!” svěřil se jednou Švejk Tereze, když měl zrovna dobrou náladu a otevřel svou mysl i srdce.

“Vono je todle snění vlastně mnohem lepší, než reálnej život, reálná diéta, plná utrpení! Člověku dělá dobře, né diétu dělat, ale snít vo ní, vo tom, kým určitě zejtra bude, vo tý síle a cílevědomosti, co k němu dozajista příde, a von to tenkrát dá! Naneštěstí, v praxi je to pak hned druhej den ráno jiný, a ty si hladová a podrážděná říkáš, éch, vo co jde, dneska si eště dám do nosu, začnu až vod zejtra… pak je to středa… v pátek už nemá cenu začínat, před vejkendem, že si jako eště užiješ, nabereš síly před tím velkým tóčem… a pak je pondělí, kruh se zacyklí a ty si říkáš, že nejlepší to bude vod prvního v měsíci, nebo po narozeninách, nebo po ňáký akci, co tě čeká a stresuje…

Víš, co si říkám? Že snění je vlastně strašně skvělá věc! V budoucnu snad bude ňáká technológie, kdy budeme moct jen snít, a všici se na reálnej život, plnej zklamání a utrpení, normálně vykašlem, protože koho to baví???

Já dřív koukal dost pohrdavě na ty mladý lidi, co furt brejlej do těch smártfounů a počítačů, furt ňáký ty hry, sociální sítě, a jánevímco. Ale najednou si říkám, esli voni navopak už nejedou tudle zázračnou snovou ligu, že jim ten Internet vytváří před vočima skvělej zajímavej svět, kde tě nikdo nediskriminuje, kde tě přijmou, ať seš kdokoliv, kdykoliv, kde tě nikdo nezklame, taky proč?

Je tam vlastně strašně moc lásky a pochopení pro lidský touhy, se mi zdá! Každej může bejt tak snadno důležitej, zatímco v realitě? Jen po sobě šlapem, nevrlý ksichty, hlavně bejt první, nenechat se předběhnout… zato na Internetu? Žádnej spěch, hodiny, dny, měsíce a roky tak příjemně plynou, a stály za to! Furt se tam něco zajímavýho děje, sedíš si pěkně v klidu doma, v bezpečí, nemusíš se nikam hnát, nebo honit tramvaj, platit různejm darmožroutům za každý blbý nadechnutí… prostě si užíváš!

Já bych chtěl snít! Klidně bych se tý reality vzdal, protože vobyčejně stejně stojí za houby! Dobře, nejčko se mi daří, kupodivu, ale celkově? Pořád, zase a znova musím s něčím bojovat, a je to tak vysilující, člověk se ptá, proč? Proč pořád s něčím bojovat? Vosvobodí mě to, zlepší to můj život? Né, na konci seš jen vyčerpaná, a stejně jsi ničeho nedosáhla, akorát ses nechala zlomit životem!

Co teda dělám špatně? Moc toužím? Přehnaně lpím na věcech, na snech? Vidíš, a už je to tu zase, to slovo sny! Ať mluvíš vo čemkoliv, dycky se k nim dostaneš! Asi jsou pro nás lidi klíčový! Jasně, směj se tomu, že je to iluze pro pitomce, ale sladká! A my lidi mám sladký věci, nejrači bysme se furt ládovali cukříkem a sladkým, vono nám to dělá moc dobře, přináší blaženost!

Sen je prostě sladkej. A když život není sladkej, nebo si ho sladkej neumíme udělat, tak có? To žiju proto, abych trpěl a byl votrávenej? Kdepak, dejte sem cukříček, chci snít, a tak moc hluboko, že budu mít až pocit, že je to realita! Chci, aby ten prožitek byl tak hlubokej, že si nebudu jistej, zda ten sen náhodou není skutečnej!

Povídám, že něco takovýho by se mělo konečně vynalýzt, jako pro zábavu, a spousta dušiček by taky našla radost a místo v životě! A to je snad správný, né? Ale kdo jim s tím pomáhá? Nikdo! Škola? Akorát tejrání vod učitelek i šikana! Práce? Akorát konkurenční boj, votrava vosum hodin denně za pár mrzkejch penízků, věčný vyčerpávající soupeření s kolégama vo pozice a prémie, závodění s jinejma pitomcema ve služební Oktávce na dálnici D1, abys byla v Brně vo minutu dřív, a pomohlo to tvýmu égu… a láska? Nó nevím, jak tobě, ale ta mi přijde dost plná zklamání, který nás často eště víc srazej dolů, když se stanem závislýma na druhý vosobě, pak ji ztratíme, a je z toho bolest a strázeň… bez lásky to v životě nejde, to dá rozum, ale s ní je to zase často utrpení a votrava, muset dbát na přání, tužby i slabosti druhýho!

Já bych chtěl konečně něco čistýho, rozumíš? Nezkalenej prožitek! Chvilku pro sebe! Vovládat svůj svět naplno, kontrolovat ho! Řídit události! A to se asi dá zařídit jen ve snu, páč jináč hned narazíš na souseda, co se mu fakt nelíbí, že chceš expandovat svou zahrádku do jeho teritória! Celej svět je dávno zabranej jinejma, vykolíkovanej, a kam má člověk jít, kde má získat nový území? Je spoutanej a vomezenej, ba přikovanej!

Ale ve snu? Stvoříš si neskutečnej svět, kde ale bude všecko, co jsi chtěla, chápeš? Jen to dobrý! Láska, prachy, barák, kára, luxus, životní styl, štěstí, pohoda, slunce, teplo, móře… všecko, co chceš, a my všici pro sebe chcem jen to nejlepší! Máme jen jeden život, a na jeho konci bude pozdě si říkat, já pitomec, moc jsem hleděl na druhý, sám se vokrádal, a voni mi za to přitom nic nedali, žádnou vděčnost! Jsem jim u prdele, nezáleží jim na mně, a to mi dojde až moc pozdě!

To se nesmí stát! Myslím, že ten startup asi fakt založím. Jeho cíl: prodat lidem jejich vlastní sny, a učinit je šťastnějma! Pomoct sobě, a proč né i jim? Rád se podělím, to zase jó! Ale nejdřív si vyřeším svoje vlastní problémy a uspokojím vlastní nejhlubší potřeby!

Chtěj bych prostě bejt šťastnej, je to tak směšný? Já už nechci bojovat, nechci další utrpení, rozumíš? Nechte mě rači snít! Tam je mi dobře! Daleko a pryč vod všeho toho bordelu, bahna kolem… chci bejt čistá duše! Vidět jen hezký věci! Prožívat jen příjemný zážitky!

A taky mít ňákou pořádnou škváru, bejt spokojenej!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com