Uděláme si krásnej den

Byla sobota ráno, a líný Švejk, přestože se obvykle vyvaloval nejméně do deseti, vstal již po sedmé. Jeho přítelkyně Anna se chystala na osmou do práce, a k jejímu překvapení se i Švejk nechal slyšet, že musí jít do města ‚zařizovat velký věci‘!

„Dáme si spolu snídani,” vyložil jí. „Budem žít, jak se má… jako to zpívá Míša David v tom songu! Říkám pořád, že tydle světský toho vědí vo životě moc, vod nich bysme se měli všici učit! Taky jsem navrhnul na vyšší místa, aby se jejich svět důkladnějc proštudoval, místo tý věčný perzekuce ze strany ouřadů, ale voni mě zasklili!”

„Z tebe je romantik, Švejku! Společná snídaně, to je pro každou holku jedna z nejhezčích chvil partnerskýho života! A ty ses dneska rozhodl, že mi ji taky dopřeješ. Já tě prostě miluju!” políbila ho, i když neskrývaně přeháněla.

„Však taky vím, co se sluší a patří! Von každej slušnej kluk má přece udělat svou uctívanou labuť šťastnou,” přijal Švejk její hru. „Vono i v každým blbci a životní nule je skrytej kus džentlase, romantika, svůdníka, prince a vosudovýho muže! Tudíž asi i ve mně, ale to se mi nechce moc věřit!”

Jedli spolu tedy, a dále žertovali, než se Anna vrátila k událostem minulých dnů. „To jsem ráda, Švejku, že jste si to v práci nějak vyříkali! Vypadá to, že se to úspěšně vyřešilo, a je to v pořádku?”

„Jó, byla to jen drobná chyba v komunikaci, znáš to! Von šéf sám nakonec uznal, že trochu zapomněl na svou roli, na svý místo, a proto z toho byl zbytečnej konflikt! Von je někde, já jsem někde, von vysoko, já nízko, teda dočasně, než mě povejšej, což je nevodvratný, a máme se držet svejch míst, páč jsou naší realitou! To jsme vobá z tý nemilý situace pochopili, takže už facháme líp!

Tým se už docela sčuchnul a musím říct, že z toho mám docela dobrý pocity! Todle je možná ta životní šance, na kterou jsem tak dlouho ve svým nuzným životě čekal! A vona ta krásná vosudová holka furt né a né za mnou dojít, abysme se kapánek sblížili, tak dlouho, dyk to víš sama, ale já pořád věřil, neztratil jsem nikdy tu věčnou vejru v lepší zejtřky, která tě dokáže bezpečně vyvíst z temnejch časů!

A člověku se nakonec dycky dostane toho, čeho si zaslouží! Jen mít tu trpělivost! Ta je základem každýho ouspěchu, né talent, ani intelekt, kterej tě akorát táhne dólu věčnejma pochybnostma a přehnanejma analýzama, jaký věci asi jsou, přitom vony bejvaj ouplně vodlišný, než si je malujem, vo mnoho prostší, než by se zdálo! Tak na co ňáký dumírování? Ztráta času i zásob vodhodlání!”

„Tak vidíš, a tak jsi byl pesimistickej! Asi žádná firma od počátku úplně dobře nefunguje, a musí se to vyladit. Každej zabere, a pak to jde!”

„To mi připomnělo jeden varovnej případ,” polkl Švejk pořádný kus omelety, „jak kámoš Míra z našeho kroužku mladejch vochránců přírody, někdy koncem 90. let pracoval pro jeden malej vobchůdek. Prodávali mobily, novej velkej hit, lidi jim je doslova rvali z rukou! Tehdá měla mobilní komunikace strašnej progrés! Každej musel mít najednou mobil a nikdo nechápal, jak bez něj mohli všici tak dlouho vydržet!

Cálovali mu prej v keši, každej večír po stažení roléty se spočítala vydělaná škvára, a uznalej šéf mu voddělil z tržby hezky zavokrouhlenej litránek. To bylo prej dobrý! Horší bylo, že se vo ně začaly rychle zajímat nejen vopásaný, ale i rozličný státní inštituce, i ty, vo kterejch Míra do tý doby nikdy neslyšel! Ale stejně všici ty hlavouni prej jen natahovali ruce! Viděj, že se ti daří v kšeftu, tak hned přilezou, aby ses láskyplně podělila, nebo ti ten krcálek zavřou!

A jeho zoufalej šéf, jak už nevěděl, co s tím, když dával celou půlku vejvaru jen na ‚všimný‘ pro rozličný hyény a zlý kojóty, i když schovaný pod ouředníma pečetěma a pláštíkem legitýmní státní moci, tak jednou sladce povídá: ‚Hele Míro, ty jsi takovej šikovnej, co kdybys zašel tam a tam, a zajistil, aby nás nechali bejt?‘

Jó, zajistil! Chudák Míra roznášel tučně napěchovaný vobálky, a jeho šéf pak psal anonýmní dopisy, kde hrozil těm hladovejm byrokratům vopásanejma! Eště dneska se kámoš celej klepe, co z toho mohlo bejt za průser, teprve dneska z novin zná to nejsprostší slovo ‚korupce‘, a co je z toho za ouděsný flastry vod prokurátora!

A to tenhle kluk nebohej, mladej, blbej a potřebnej, tehdá, ale snad už je to promlčený, dělal nevědomky ve velkým formátu, aby mohl dělat každej pátek granda na tý slavný diskárně ‚Kazín‘ v Černošicích, jó, to ti bejval epesní podnik, než ho z důvodu stálýho narušování veřejnýho pořádku a věčnejch pádů vopilců na přilehlý vlakový koléje, kde se řítí jeden rychlík do Norimberka za druhým, rači zrušili, aby nebyla vohrožovaná mezinárodní přeprava!

Ale tehdá se to s těma ouplatkama tak přísně nebralo, příde mi! Vona holt ta dnešní postmodérní společnost, jak se jí vznešeně říká v lepších společenskejch kruhách, zasaženejch neblahou infekcí intelektuálna, udělala velikej vejvojovej krok kupředu a rozhodla se, že konečně vymejtí různý starodávný nešvary, který v zářný budoucnosti lidstva nesměj mít místo!

Dej tomu tak deset let, dvoje parlamentní volby, a už budeme žít v učiněným ráji, Aničko! Aspoň to tvrděj v novinách všici ty usměvavý politici s vyhrnutejma rukávama, jak se rádi nechávaj fotit, zrovna když zasazujou stromy do země, aby jako byli lidu blíž, a co to prej myslej s náma všema dobře, páč nás všecky děsně milujou!”

„Jo, za deset let, to už mi bude… snad to ani nebudu vyslovovat! Dost! Spíš než ráj mě asi bude zajímat zdravíčko! Pro mě to už bude trochu pozdě! Chtěla bych ten ráj na zemi hned dneska, nemuset čekat do nějakýho aleluja, a snad se mi nikdo nediví!

Na hlavní ulici teď vysázeli ty nový stromy, všiml sis? Já šla kolem, a říkala jsem si, hm, blbý, až tyhle stromy budou velký a krásný, já už si jich neužiju vůbec, protože tady už nebudu!”

„Takovej strom roste tak padesát let. To tady eště asi budeš!” chlácholil ji Švejk. „Pochybuju ale, že bys tu eště bydlela. Já si taky říkám, esli už tu nejsem moc dlouho, jako na jednom místě, bez pohybu, bez poznávání novejch míst! Esli by se i tendle pevně zakořéněnej strom neměl vobčas přesadit, aby se někam posunul, vejš, dál? Aby dostal novou mízu, procitnul, konečně jednou dospěl? Viděl víc, votevřel si nový cenný vobzóry? Vono najít pravdu vo světě i životě, to nemáš jen tak, to chce věčný ousilí, a hlavně, bejt votevřenej, neuzavírat se před světem do směšný pevnosti vlastního éga!

Proto, když jsem ti minule povídal, že se brzo přestěhujem, tolik jsem nepřeháněl! Totiž, tam nahóře v Kobylisích, jak je Čimická, tak tam teď dodělali šikovnou nóvostavbu, krásnej vejhled na Prahu a vokna na jih, představ si! A ty kvartýry prej nikdo nechce, kdo byl totiž potřebnej, ten už dneska byt dávno má, a špekulanti si dávno našli jiný hračky! Realitní bublina splaskla! Říkám si, esli se tam nezajít nezávazně podívat, vočíhnout to?”

„A z čeho to zaplatíme?” zajímalo vždy praktickou Annu.

„Používám speciální mezinárodní měnu, co se jmenuje barter! Platí všude, kde jsou lidi, a můžeš za ní pořídit ledacos! Pojď tam se mnou dneska navečer, a pak si můžem zajít na ten romantickej gábl, jako ve filmu!

Svíčky, těžký víno, co ti vleze do hlavy, strasti vodplujou kamsi daleko a budeš život milovat, po mým boku! Poznáš, co je láska, naplnění, smysl žití, novou dimenzi chuti reality, procitneš, probudíš se do záře, která tě bude doprovázet až do konce tvejch dnů!”

„Jsem jen tvoje, Švejku!”

V devět ráno, když město ještě dospávalo horečku páteční noci, Švejk již stál před kasinem. Když dorazil nadporučík, vstoupili dovnitř.

„Říkejte jí Elisabeth, má to tak ráda,” instruoval je Dimitrij.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com