Utekli nám komandosové

Jelikož se slovní přestřelka mezi zástupci Ministerstva a Armády stala poněkud vleklou, až zdlouhavou, nadporučík Lukeš se dovolil plukovníka Tejce, velitele armádní komunikace pražské vojenské oblasti a svého neformálně nadřízeného, aby mohli jednání na chvíli opustit. Zašli na chodbu, kde si nalili kávu. Zatímco nadporučík se nadále tvářil ustaraně, Švejk se tvářil až vesele.

„Tak v tomdle královským maléru prsty určitě nemáme, pane obrlajtnant!” upil Švejk kávy, do které si labužnicky dal hned dva sáčky cukru a též smetanu, aby něco ujedl z erárních zásob. „Takže si zase můžete klidně vydechnout, vorazit si, dyk je to krásnej den! Támdle v parku si zpívaj ptáčkové… Voni nás sem asi pozvali kvůli ňákýmu vodbornýmu vyjádření, né proto, aby nám umyli hlavu, jak jste se zbytečně vobával! Ale polízanice je to pořádná. Někdo to moc vodser… vodnese, pardón!”

„Jak se něco takovýho mohlo stát,” pravil nadporučík tiše. „To je nadělení! A ještě se z toho asi udělá politická věc! Každopádně, tohle Armádě určitě neprospěje! Moc se tomu neradujte, Švejku! Tohle hází moc temný stín na nás všechny. A jestli jste součástí týmu, tak se alespoň přestanete tak blbě, spokojeně usmívat! Aby si někdo nemyslel, že jste taky pod knutou cizí rozvědky! Tenkrát na krajským velitelství jste byl výslovně zmíněnej jako podezřelá osoba! A mají na vás prý složku! Říkali, že údajně jen tenkou, ale kdoví! Tihle pánové z kontrarozvědky málokdy říkají všechno, co vědí!”

„Pomluvy, závist, že jsem se vyšvihnul a dělám kariéru, nic jinýho v tom není!” smetl Švejk poklidně ta vážná podezření. „Pardón, pane obrlajtnant! Já jsem si jen moc voddechnul! Vona služba v Armádě holt není jen producírování se sapíkem a plnění velkejch brannejch úkolů v póli i na cvičišti, ale jak vidíte, vobčas k tomu, v pohnutejch chvílích, patří i ta zatracená politika!

Co je ale důležitý, že v týdle kaši nejsme jako účastníci! Bez vohledu na to, co se děje na vyšších místech, musíme dál plnit naše vejznamný úkoly, a nic nás nesmí zdržovat vod práce! Tak snad to dneska nebude dlouhý – von je totiž večer důležitej fotbál! Hrajem s Mozambikem!”

Na chodbě se ozvalo zaklapání podpatků – Denisa dorazila ve správnou chvíli, jak bylo jejím zvykem. Dnes jí to neobyčejně slušelo, ač si nadporučík pohrával s myšlenkou, že jí to zpoždění náležitě vytmaví.

„Tak jste si ty svoje důležité věci vyřídila, paní kolegyně?” donutil se k milému úsměvu. „Já jen, jestli vás pan ministr moc neobtěžuje, takto v sobotu?”

Zamrkala dlouhými řasami. „Jsme na správném místě ve správný čas. Na každé krizi je totiž něco dobrého,” odvětila učeně. „Třeba příležitosti. A pro naši organizaci je tato krize velkou příležitostí, pane řediteli!”

„Jako třeba?” zajímal se nadporučík, zatímco Švejk usrkával kávu, a zaujatě si Denisu prohlížel. Měla jiné vlasy, umně načechané, a vůbec jí fasáda nějak podezřele prokoukla.

„To velmi brzo uvidíme! Bylo mi naznačeno, že vzhledem k našim speciálním aktivitám a znalostem jsme se stali součástí expertní informačně-exekutivní skupiny, která se bude podílet na vyřešení celého problému. Dám si také kávu, děkuji,” poručila si nakonec jako dáma, a bylo na Švejkovi, pozicí pucflekovi, aby ji galantně obsloužil.

„Co jsou tihle pánové zač, nevíte?” kývla Denisa k jiné skupince civilistů, co o čemsi opodál vzrušeně diskutovali.

„Jednoho z nich znám, je to psycholog. Testuje důstojníky, zda jsou osobnostně kvalifikovaní pro službu. Asi dělal i na těch… objektech,” odpověděl Lukeš opatrně. Vůbec se v této studené budově necítil dobře – zdálo se, že tu stěny mají uši, a nemínil si nějakými nemístně otevřenými komentáři polepit kariéru!

„Už vám řekli, co se přesně stalo?” zajímala se Denisa dál.

„Prej se ztratilo šestnáct zkušenejch vojáků, co jsou teď prej nebezpečný pro stát, páč je prej vovládá cizí rozvědka s nekalejma oumyslama,” informoval ji Švejk poněkud volným výkladem. „Chtěj proto vyhlásit ten voranžovej stupeň vohrožení státu, nebo có, a zvejšit vostrahu stratégickejch vobjektů. Začíná plný vyšetřování a už tu začaly padat hlavy!

Von totiž ňákej chytrák z Vojenskýho Zpravodajství poslal za těma nebohejma soldátama eště dva rozvědčíky, nó a ty se ztratili taky, stejně jako ty vostatní, vejcvik nevejcvik! Takže tu prej máme co do činění s vopravdicky krizovou situací! V kasárna v Hradišti se prej už rozdává vostrá munice a nabíjej laufy kanónů, von si to ňákej snaživej komandýr asi vyložil až moc do důsledku!”

„Neztratili se,” uvedl to Lukeš na pravou míru. „Jenom prostě už neslouží republice, ale jistý obchodní korporaci, která je považovaná za rizikovou pro bezpečnost státu. Jsou tu otázky, zda někdo nestaví soukromou armádu, a k čemu ji případně chce použít.

Hlavní potíž ale je, že tahle Korporace musí používat nějaké moc přesvědčivé metody, a tím je nebezpečná extrémně! To opravdu nebyli nějaký branci, co hlídají sklad s náhradníma dílama do náklaďáků… byli to všechno zkušený, ostřílený a hojně vysokejma vyznamenáníma dekorovaný kluci ze speciálních jednotek, většina i se zkušeností v boji. A ti dva od VZ, to byli zase ostřílení agenti, plně psychologicky ověřený pro optimální předpoklady k infiltračním operacím!

A přesto – všichni do jednoho najednou mají nový pány, a dobrovolně! Armáda je nemůže přesvědčit ani k tomu, aby řekli, co se jim stalo, natož k tomu, aby se nějak vrátili pod přísahu, co složili kdysi republice! Prostě si vybrali. Nikdo nechápe, jak a proč. Nedostali peníze, ani letenku do Karibiku! Proto je tu podezření na zneužití nějaké neznámé, vysoce pokročilé technologie pro manipulaci mysli. Nitky vedou prý do zahraničí…” naznačil nadporučík.

„To mi připomíná,” vložil se znovu Švejk, „ten slavnej film ‚Mančuriánskej kandidát’. Viděli jste to taky? Dobrej biják, né? Tam taky někde v tý Koreji chytili pár nebohejch américkejch vojáků, ňák jim vymyli hlavy, a naprogramovali je pro ňákou voperaci, až se vrátěj domů. A taky se použila ňáká ta technológie, i když proti dnešku asi dost amatérská!

Von holt ten technickej pokrok je pěkná věc, ale vobčas se zvrtne! Dřív nebo pozdějc by se takový závadný věci prostě vynalezly, a teďka si to hrdinný úsilí vědátorů a vynálezců, co je lepíme velkorysejma univérzitníma grantama z našich daní a dáváme jim každoročně metál za přínos vědě a pilnej vejzkum, místo toho aby ho konečně dostal můj děda, pořádně vyžerem!

Ale možná je to celý kravina, a ty klucí prostě jen měli malej žold, tak si našli dobrej ďolík a ňáký ty korporátní jistoty, aby se líp postarali vo rodinu. Akorát je divný, že skoro všici jsou prej stavem svobodný… co? Že by v tom byl hazard, a podobně finančně náročný koníčky? Hergot, to je mi zase tak zašmodrchaná zápletka! Já navrhuju, počkat, jako v tom filmu!

Tam to přece u jednoho taky ňák dokonale nefungovalo a vybavoval si hrozný vobrázky, tak vobjel ty vostatní kluky z bejvalýho mančaftu, esli to maj taky… ale nikdo mu nevěřil, a eště z toho byly vopletačky, hlavounům se to jeho hrábání do minulosti nelíbilo! Tady žádný vopletačky nebudou, dyk jim zpravodajci všem furt visej za zadkama, a rádi si poslechnou jejich příběhy, esli si teda klucí budou chtít povídat!”

„Asi bysme se tam už měli vrátit,” ukončil nadporučík Švejkův monolog. „Ať si o tom poslechneme víc.”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com