Vážený pane prezidente

Byl konec března. Zbývalo posledních několik dnů, kdy občané směli ten rok podávat návrhy na státní vyznamenání.

Areál Pražského hradu byl ten osudový den zase doslova narvaný turisty. Švejk se divil, co je na tom tak může lákat, chodit po památkách v takové zimě? Jó, v létě, a průběžně se posilňovat pivem, to by sám bral! Ale takto v březnu? Co to může být za požitek?

Obdivoval vyfiknuté Italky, a v duchu jim sliboval, že po něm brzy budou moc toužit, až světu, včetně Američanů, ukáže svým velkým, anglicky psaným románem, co v něm je. Zatím měl však jinou, a obzvlášť důležitou misi!

Narozdíl od turistů byl na Hradě pracovně! Nesl si doslova úřední a docela objemnou složku.

Věděl přesně, do kterých dveří jít, a s pýchou si pomyslel, že za jiných okolností by nikdy do Kanceláře prezidenta nezašel! Ale děda, někdejší válečný hrdina, mu otevřel svými statečnými činy mnohé dveře, i v těch nejvyšších sférách!

Třetí nádvoří, tam, u kašny! Tam, kde vlála česká vlajka a nacházela se prezidentská kancelář! O pár desítek metrů dál se nacházel i Španělský sál. Do Kanceláře to nyní Švejk podá, a vyjde-li vše správně, o několik měsíců později se jen přesune kousek vedle, a poklidně přebere nejvyšší možné státní vyznamenání pro dědu: Řád Bílého lva, vojenská skupina. In memoriam. Na něj totiž dědu navrhl! Na nic menšího!

Prosté, jednoduché. Tak do toho! Švejk vzal odvážně za kliku. Ve dveřích se potkal s jakousi ženou, tvářila se moc vážně! Že by dcera nějakého konkurenta? Ale na Švejkovic a jejich ultimátní PR schopnosti v této zemi nikdo nemá!

Jak Švejk očekával, bezpečnostní dohled byl v tomto objektu kritického významu velmi přísný, tak počkal u dveří, a oslovil hlídkujícího policistu: “Jdu do podatelny, vašnosto!”

Přesunul se do vedlejší místnosti, a zavolali jakousi starší paní, aby si přišla převzít dokument. Nechal si od ní dát na kopii razítko, a pak neúprosně, bez přestávky pokračoval dolů, po Zámeckých schodech, opět mezi davy turistů.

V Armádě se opravdu něco naučil! Třeba smysl pro strategii. Proto svůj osud nesvěřil jen do prezidentových rukou, ale rozhodl se, pojistit si sílu své žádosti i případným doporučením z Parlamentu, i Senátu.

Následoval tedy Parlament Poslanecké sněmovny. Zatímco tam čekal u recepce, až dorazí příslušný zaměstnaec si podání převzít, Švejk zamyšleně pozoroval dobře oděné a vážně se tvářící poslance a poslankyně, co kolem něj procházeli, přes vstupní turniket, který přesvědčili o své identitě přiložením karty.

“Tak se nám asi napapali, a jdou z voběda zase pěkně pracovat, v zájmu republiky!” utrousil ironicky jakýsi muž, který seděl poblíž, co sem též přinesl nějaké papíry.

Na Švejka to prostředí zapůsobilo hlubokým dojmem. Rozhodl se, že jednou se sem vrátí, a bude tady pracovat, někde poblíž vysokých sfér! Kde také jinde, když někdo pochází ze slavné Švejkovic rodiny! Ale to již možná bylo příliš mnoho snů. Je třeba trochu skromnosti, aby byl člověk štastný a spokojený!

Anabázi zakončil v podatelně Senátu ČR, jen o ulici níže, takže ani moc nebloudil. A pak šel spokojeně domů. Zlil se, ale tentokrát doopravdy naposledy! Že prý od zítra začíná s “novým životem!”

Druhý den se kdosi v prezidentské kanceláři začetl do dokumentu, který jim přistál na stole. Psalo se tam toto:

Vážený pane prezidente,

dovoluji si tímto navrhnout na státní vyznamenání In Memoriam osobu Josef Švejk, narozen 18. ledna 1891 Praha, zemřel 17. listopadu 1958 Praha, poslední vojenská hodnost kapitán pěchoty (dále jen “navrhovaný”).

Vzhledem k nebývalé závažnosti jeho hrdinného skutku pro české dějiny si taktéž dovoluji navrhnout, aby mu byl udělen Řád Bílého lva – vojenská skupina, a téměř po 100 letech od této dávno zapomenuté a nikdy veřejně nepublikované události bylo navrhovanému projeven zasloužený respekt k jeho oddanosti ideji čs. nezávislosti, pro kterou riskoval život nikoliv pouze jako frontový voják, ale též jako dobrovolný tajný kurýr čs. diplomacie, hluboko za nepřátelskými liniemi, kdy mu, jako osobě bez vojenské uniformy, neustále hrozila nepřátelská poprava jako vyzvědači, neměl oporu v bojových druzích a nacházel se tisíce kilometrů od vlasti, přičemž přenášel kritické depeše vysoké státní důležitosti.

Avšak jeho oddanost myšlence samostatného státu byla tak hluboká, že nedbal osobního rizika, a taktéž kritickou zásilku pro vznik a rozvoj našeho státu, o níž nyní bude řeč, v pořádku doručil k čs. legiím, mimo jiných, a nemalou měrou se tak zasloužil o růst a šíření idey čs. nezávislosti. Taktéž se podílel na formování čs. legií v Rusku jako jeden z organizátorů.

Předem děkuji za pečlivé posouzení této žádosti.

S pozdravem,

Josef Švejk

Alan Svejk

alansvejk@alansvejk.com