Vím, co je vojenská čest

„Švejku!” zařval nadporučík ihned po vstupu do kanceláře, až se přítomné dámy lekly.

„Hier!” ohlásil se Švejk, a postavil se do pozoru. „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že po dobu vaší nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo! Akorát volal ňákej cesťák vod mobilního voperátora, že jako esli náhodou nepotřebujem levnější volání, ale když jsem mu votevřeně vysvětlil, že tu denně řešíme přísně tajný záležitosti vysokýho státního vejznamu, že by jen valili u vodposlechu voči a hned by je někdo krouhnul, jako nepohodlný svědky vohromnýho spiknutí, to se přece tak dycky dělá, v každym správnym americkým bijáku, tak jen zbaběle zakoktal, že to je vomyl, a tak rychle zavěsil, že jsem mu ani nestačil vysvětlit, co tu kutíme za skvělý nápady! Prostě další zbabělej týpek, absolutně nevhodnej pro Armádu!”

„Tohle je ten slavnej den, kdy vás normálně roztrhnu vejpůl!” trval na svém rozčilený nadporučík. „Vy nedozírnej idiote! Víte, co jste zpískal, vy hovado? Víte, vy pitomče, co se stalo???”

„Poslušně hlásím, že nevím, pane obrlajtnant, páč ste se eště neráčil zmínit! Ale dovoluju si podotknout, že esli mám bejt jako voják souzenej, tak musím znát svý provinění, abych se k němu mohl vyjádřit! To je nezcizitelný právo, který je zakotvený ve všech služebních řádech!” odvětil Švejk klidně.

„Tak já vám to hned řeknu, vy nekonečnej blbe! Píše se o nás moc podrobně v zatracený zprávě nějaký béčkový bezpečnostní agentury, a představte si, jste tam dokonce přímo citovanej, nečekaně jako ‚osoba mdlého rozumu‘!

Kdo vám říkal, vy králi všech pitomců, abyste mluvil o tom přísně tajným dvojkovým ‚Avengeru‘? A ještě ožralej v putyce, vy darmožroute, vy ničemo, vy dobytku!

Kdo vás navedl, vy zkažený jelito, vy dutá hlavo, abyste šířil mezi lidma kecy o tom, že prý hledáme Štěchovickej poklad? Že o tom ani nic nevím! A insignie Karlovy Univerzity! Já myslel, že se mi tohle všechno jen zdá!

Dobře, jste nespornej blbec, to jsem mohl čekat, že budete cintat kraviny, že si u piva pustíte hubu na špacír, dřív nebo později, a bude malér… ale jen mi prosím vás řekněte, že o tom údajným dopisu Američanům se mi to doopravdy jen zdá! Že TO není pravda! Prosím vás!!!” sepjal zoufalý nadporučík ruce, div nepoklekl na kolena.

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant…” spustil Švejk, ale bylo vidět, že ví, jak asi pravdivá odpověď na zlomeného nadporučíka zapůsobí. Uvažoval, že by snad nebylo tak docela proti vojenským regulím, zachránit nadřízeného i za cenu lži.

„Že se jedná vo čistou pravdu!” zvítězila nakonec ve Švejkovi vojenská čest. Nadporučík jen mávl bezmocně rukou a odešel se svěšenou hlavou do své kanceláře.

„Co jste to jen provedl, pane Švejku?” tázaly se Denisa i paní Moláková zaskočeně.

„Skoro nic, jenom jsem byl trochu aktývní a iniciatývní,” nepochyboval Švejk. „Já to panu obrlajtnantovi vysvětlím a za chvíli budeme zase v nejlepší shódě! Nemůže se nám tu takhle rozpadat pracovní kolektýv, kde bysme to byli, to bysme to nikam vejkonostně nedotáhli!” ujistil Švejk ženy, a pak s vojenskou rázností zaklepal na dveře nadporučíkovy kanceláře.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com