Vodbočka do temnoty

Dojeli bez jakéhokoliv problému až do Hostivic, kde byla státní silnice přerušena zátarasem. Slyšeli již prudkou dělostřelbu, a nepříliš daleko. Nadporučík přikázal zastavit, seskočil a zašel za jakýmsi četařem, který zde velel. Nechal si od něj nad mapou vyložit poslední situaci.

„Nemůžete pokračovat, páč v Jenči už je zakopanej nepřítel! Musíte sjet z týdle silnice, a vzít to přes Litovice, Hájek a Červenej Újezd. Rozhodně se vyhněte Unhošti, máme zprávy, že se tam vobjevily nepřátelský tanky!”

„To si děláte prdel, tanky? Tak rychle, a už tady?”

„Říkám vám jenom, co jsem slyšel! Nikdo nic přesně neví. Možná jsou to fámy! Shodili je asi z letadel, naše protiletadlová vobrana je mimo provoz. Pak dál jeďte na Svárov a Podkozí. Rozhodně bych zůstal mimo hlavní silnice, dál už můžou bejt zaminovaný! Byly hlášený různý incidenty, voblast není zabezpečená!”

„To je ale strašná zajížďka! Potřebuju se dostat na Velkou Dobrou.”

„Bejt váma, tak to normálně votočím, a vyseru se na to! Jedete totiž do úplný mely! Co vás to jen napadlo, pitomci? S těmahle směšnejma plechovkama budete akorát tak k smíchu! Nepřítel postupuje kolem Kladna na Prahu, a drtí nás po celý dýlce fronty, která už ale stejně dávno neexistuje! Každou chvíli už čekáme rozkaz k ústupu! Další vobranná línie bude až na Vltavě!”

„Děkan. Nějak to zvládnem!” rozloučil se Lukeš.

Situace je plně stabilyzovaná, ťukal zatím Švejk nemotorně do klávesnice. V obci Hostivice se nachází velké vobranné postavení a připravuje se drtiví protiútok našich sil na Západ. Koluje nepřátelská rozvratná propaganda, že nepřítel nasadil tanky, což ale důrazně popírám – v Unhošti operují pouze naše elytní vobrněné jednotky a mají vobec pod plnou kontrolou!

Naše vejkonná protiletadlová vobrana sundává jeden nepřátelskej aeroplán za druhým. Původně jsme měli pokračovat na Jeneč, ale pan obrlajtnant rozhodl, že vodbočíme na Litovice, abychom rozdrtili tamější soustředění nepřátelskích sil. Nálada našich vojáků je nadšená a všici jsou připravený bránit vlast proti nepřítely. Silnice jsou zcela bezpečné, oblast je perfektně zabezpečená, ale zůstáváme ostražitý.

Odbočili na jih, na vedlejší silnici. Ale hned, co minuli tiché Litovice, nastaly problémy.

„Civilové, směr jedna devět nula!” zaslechl nadporučík ve sluchátkách velitele vozidla ‚Kazi‘, vedoucího kolonu. „Vzdálenost dvě stě!”

Podél silnice i na ní, přímo proti nim, táhla jakási skupina civilistů. Mohlo jich být tak padesát. Táhli sebou skromné majetky. Ustupovali před zuřící frontou.

„Varovnou dávku! Palte na cíle ve směru jedna devět nula! Potvrď příjem, Kazi! Všechna vozidla, rozvinout do bojový formace!” vydechl nadporučík po vteřině váhání, poslušen přísným rozkazům velení. Nic a nikdo nesmí ohrozit bezpečný převoz zásilky!

Ale nikdo nestřílel. „Negativní! Opakuj, Zulu Sedm Alfa!” žádala ‚Kazi‘, zatímco se vzdálenost zkracovala.

„Opakuji rozkaz! Kazi, varovnou dávku ve směru jedna devět nula! Pokud nám ty lidi ihned neuhnou z cesty, znič cíle ve směru jedna devět nula!”

„Běž s tím do hajzlu, dyť jsou to naši lidi!” odmítl za všechny velitel ‚Kazi‘.

„Poslouchejte, kluci! Ještě dneska ráno byl mír, já vím! Ale teď není! Tahle naše mise má top prioritu! To, co vezem, má kritický význam pro další fungování státu! Nemaj venku co dělat. Můžou to bejt nepřátelé! Nemůžem riskovat. Poslechněte rozkaz! Na mou odpovědnost!”

Po chvíli váhání, spřažený kulomet ve věži ‚Kazi‘ spustil. Postavičky kolem silnice se rozprchly do polí, zatímco jim nad hlavami poletovaly jedovaté stopovky.

„Cesta je volná,” hlásil velitel ‚Kazi‘ nasupeně. „Hajzlovina! Tohle vám určitě neprojde, pane nadporučíku! Až tohle skončí, půjdete rovnou před soud!”

„Zařaďte se zpátky do kolony! Zbytek jsem neslyšel! Ale pokud to příště ještě někdo posere, přísahám, že ho ihned zastřelím! Jste vojáci! Poslouchejte rozkazy, a držte hubu, dokud to nebude za náma! Pak si na mně žalujte. Ale teď jsme v akci!”

Potkáváme nadšené civilysty, který nám poskytují přesné a cenné informace o pohybu nepřítele a hostí nás vodou a chlebem se solí, poznamenal si Švejk, přičemž mírně znejistěl, zda to už přece jen trochu nepřehnal, ale hned zase pokračoval. Nálada mezi obyvatelstvem je pozitývní, ve znamení stálé a neochvějné důvěry ve vojenské velení, který ví přesně, jak se v každý situaci správně rozhodnout!

Rozesmáté dívky vyskakují na pancíře našich obrněných vozydel a v rychlosti líbají naše vojáky-osvoboditele na tváře. Dopadají na nás polní květiny a slyšíme nadšené volání, ať se po rozhodující bitvě, kerá nás brzy nepochybně čeká, stavíme na zasloužené vobčerstvení pro hrdiny!

Jeli dále, skrz opuštěné vesnice. Před Hájkem viděli vedle silnice rozstřílené policejní vozidlo, u něhož ležela pobitá osádka v neprůstřelných vestách. O kus dále zase čtyři vyhořelé T-72, a nedaleko zničené, převrácené vojenské náklaďáky.

Vidíme mohutné soustředění naší víkonné obrněné techniky, která systematicky zasypává pjechotní pozyce nepřítele tříštivými granáty, čímž ho nutí k okamžitému ústupu, až zbabělýmu útěku, popsal Švejk situaci poněkud nepřesně.

„Todle jsou asi ty slavný tanky, co nás měly doprovázet,” obrátil se na Lukeše. „Tal proto nikdy nedojely! Klika, že jsme na ně nečekali, pane obrlajtnant! To bysme tam před barákem stáli eště teď, jak solný sloupy, a všecky šance na pořádný metály by nám zatím utekly!” oddechl si.

„Není pochyb, že nepřítel se chopil iniciativy, Švejku! Co to tam pořád píšete za hlouposti? Snad ne pravdu? Nezapomínejte, že lid není připraven přijmout současné, samozřejmě jen dočasné, dílčí vojenské neúspěchy, tak se mu to musí podat trochu přežvýkaný!

A co se tak blbě usmíváte? Už se třesete na vyznamenání za hrdinství v boji, viďte? Jen abyste žil tak dlouho, abyste si je stačil užít!”

„Nic se nám nemůže stát, pane obrlajtnant! Ňáký hrdinové musej dycky přežít všecky válečný jatka, aby se mohli stát tím zářným příkladem pro vostatní, co budou jednou rozmejšlet vo tý velkolepý vojenský kariéře! Když holt někdo nemá kliku, tak to vodnese na bojišti, anebo v civilu, v životě, ale vosudu se uniknout nedá, i kdybyste se schovával někde v ďouře! Jenže jít příkladem znamená, neuhejbat před tím, co vám je určený, né, navopak, jít tomu pěkně s parádou vstříc!

Znal jsem jednoho řízka z Počernic, ňákýho Lojzu Káranýho, co se snažil jet dovopravdy na sichr, bezpečnou hru, páč si eště jako jinoch, než si troufnul poprvý se zabořit do bahna tý nechvalně proslulý pohlavnosti, vodpovědně přečetl takovou moc poučnou knížečku, co se jmenovala ‚Bezpečná láska, půl zdraví‘. S holkama teda chodil zásadně jen se šprckou, přesně podle ministérskejch inštrukcí, i když se na něj pak ty doroty nerozumný ušklíbaly, že z toho pak maj jen vomezený potěšení, a vůbec jim upíral moc těch tělesnejch radostí, aby jako náhodou něco né tó, nechytnul, takže není divu, že s nim dlouho žádná nevydržela ve svazku! Von to byl z jejich pohledu projev hrozný nedůvěry, a žádná nevocenila, jakej je děsně vopatrnej a rozumnej!

Nakonec z toho byl dočista nešťastnej, a zpytoval svědomí, co jen jako dělá špatně? A vono mu to pak došlo, je moc upjatej, chce žít věčně, a to se mu stejně nepodaří! Nó, a tak k věci zaujal vo mnoho rozumnější postoj! Dlužno dodat, že je Lojza teďkonc u nás na Bulovce v nemocnici další stálej a moc spokojenej klient toho jejich moc voblíbenýho voddělení, jak tam léčej následky ložnicovejch radovánek, a dycky se tam v pondělí ráno po vejkendu potká půlka Libně, holky i klucí dohromady, a všici dělaj, že se neznaj a nikdy se neviděli, aby pak nemuseli svý náhodný mimomanželský protějšky, se kterejma kapánek smilnili, hlásit do toho povinnýho réportu vo stavu šíření pohlavních nemocí v repubice, jak tam dycky pečlivý doktorky vypisujou, a moc důkladně se vyptávaj, s kým jste se spustil za poslední tři měsíce!

To musíte zapírat, pane obrlajtnant, jako někde u vejslechu na direkci, jináč by ty byrókratky předvolaly snad ouplně celou Libeň na preventývní kontrolu podvozků, a to by byla pro tu nebohou nemocnici děsná administratývní zátěž, nó né? Takovýho lidu by jim ten barák zbořilo!”

„Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni,” odvětil nadporučík. „Začínám už tušit, proč se tahle povídačka v Praze vyskytuje, a vím taky, kde si raději nehledat tu nevěstu! Máte tam u vás nějaké moc podivné poměry, Švejku!”

„Poslušně hlásím, že pokavad byste k nám zašel se zkušeným horským průvodcem, nic se vám nestane a tudle moderní turistiku za folklórem pražský periférie si navopak moc užijete, pane obrlajtnant! Máme u nás ty nejvybranější, nejlepší pajzly a bordýlky z celý Prahy!

Ale souhlasím s váma, že po ňáký ty schopný panince bych se rači fakt povohlídnul vo čtvrť dál! Slyšel jsem, že tam vopodál ve Vysočanech je prej situace dočista jiná. Tam bydlej samý moc slušný holky!

Třeba tadle, Martina Novotnejch, co se jí říká ‚Mína‘, tak ta dokonce vyštudovala, narozdíl vode mně, i tu vejšku, ale je takový malý veřejný tajemství, že si to svý pilný štúdium financovala z vobčasnejch pracovních návštěv v tom velkým bordýlku v Holešovický tržnici! Vona sice dycky tvrdila, jako všecky, že jen tancuje svůdný tanečky a dělá počestnou barmanku, jako že nalejvá kořalům drinky, nic víc nikomu nedovolí, ale tědle povídaček už jsme v tědle sférách prodejný lásky slyšeli… znáte to!

Vona se vám žádná nepřizná, že je kapánek padlá děva! Anebo vám začne cpát povídačky, co má pro tydle situace připravený. Voblíbený témata jsou dluhy po bejvalým přítelíčkovi, co je nasekal a vzal roha, vobčas si nasekal i ňáký to potomstvo, ale starat se mu teďka vo to požehnání nechce, páč už dávno hobluje jinde, tak je teda na ní, aby se snažila, a vzhledem k současnýmu nedostatku legitýmních pracovních míst holt často holce nezbyde, než vzít zavděk nejstarším řemeslem, kde je i minimální vstupní bariéra vohledně vzdělání, kvalifikace, a ták!

Říkal vonehdá jeden čerstvě vod zkoušky vyhozenej študent sociólogie v knajpě ‚U kulový sedmy‘, co tam mezi prostým nevzdělaným lidem pilně zapíjel říznutým bírem tendle dílčí študijní neouspěch, že tydle příběhy jsou prej moc precýzně sestavený, taková lidová verze PSYOPS, abyste jí začal litovat, a měl nutkání ji zachránit, tu padlou holku! Vony jsou moc chytrý, k jejich práci todle doumyslný vymejšlení prostě nedílně patří, stejně jako rozepínání podvazků!

Já se vám přiznám, pane obrlajtnant, že do bordýlku jsem vás původně chtěl vzít taky, na inšpekci, abysme jako splašili to poučení vo světě, to byla právě ta poslední položka na mým slavným seznamu, kterou jsem vám ale rači nikdy nevyzradil, páč byste se eště do ňáký tý holky pochybnejch morálních kvalit zamiloval, a co já pak s váma? Todle se léčí moc vobtížně, na to jsou i vostřílený felčáři na Bulovce moc krátký!

Nemyslete si, takovejch případů už bylo! Můžete mi teďkonc povídat, ba přísahat, že nikdy a v žádným případě, ale to samý si před váma říkalo spousta jinejch kluků, co se nakonec dostali do maléru, zahučeli do toho, ani nevěděli jak, ale pěkně hluboko! V lepším případě je to stálo jen prachy – ale hodně, hodně prachů, celoživotní ouspory – a v horším se jim pak staly i moc vošklivý životní události, že ten Othello vod Šejkspýra je proti tomu hadr! Vopravdu, tydle klucí se pak někdy dostali fakt na hroznou životní hranu, když si začali s toudle ženckou elitou a neudrželi svý emóce a smysl pro reálitu na uzdě!

Zase ale na druhou stranu, aby byl vobrázek ouplnej – esli eště někdy bude mír a vrátíme se k našim velkejm PSYOPS voperacím, určitě bych uvažoval vo angažování ňáký, jak to říct, zkušený holky do týmu! Ta by nám mohla v ledasčems pomoct, to mi věřte!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com