Vodstrčí naše překážky

Švejk s nadporučíkem seděli na pivu. Nikomu z nich nebylo příliš do řeči.

„Možná lhala, pane nadporučíku. Přebírá naši Agenturu salámovou metódou, pěkně pomaličku! Proto teď účelově tvrdí, že jsou jí peníze lhostejný. Ale zejtra to může bejt jináč, až přijdem do práce. Chce, abysme teď sklopili hlavu, a podřídili se jí. A to bude jen začátek!

Myslím si, že by se to rozhodně mělo hlásit! Podle mně hraje vysokou hru, ale jen sama za sebe. Nikdo za ní nestojí! Jen je to kariéristka týdle nový doby! Precizní, nadaná, výkonná, voriginální. Ale pořád jen kariéristka. Jako štít před sebe postaví ňáký domnělý vyšší zájmy, ale ve skutečnosti jen šikovně manipuluje všema kolem sebe! Vyspala se s archivářem, aby jí našel něco na starostu. A teď to hraje ve velkým na nás! Vsadil bych se, že brzo taky někomu z nás dvou poleze do postele, aby nás poštvala proti sobě. Rozděl, a panuj!

Bral jsem to tady, jako příležitost, ale teď vidím, že by bylo správný vodejít, vycouvat. Todle je hra, na kterou prostě nemám! Ani mě nebaví. Myslel jsem si hloupě zezačátku, že to bude napínavý, jako v detektývce. Ale todle je nesrozumitelný, neproniknutelný. Budeme si tu hrát na nanicovatý, bezcenný pěšáky, jak nám velkoryse navrhovala, jako kdyby to byla nějaká velkorysá vodměna, a tetelit se z ňákejch imaginárních peněz na účtu, kvůli kterejm si máme připadat si jako králové?

A co když ani to údajný tajný hodnocení na vás, vo kterým mluvila, vůbec neexistuje? Vymyslela si to! Lže, to vám povídám!” zavrčel Švejk nepřátelsky.

Nadporučík pokrčil rameny. „Možná je reálný, možná není. Neprokážu jí to, když tu směle operuje nepřístupnejma datama. Uznávám, že se vyzná! Ví přesně, jak ve všech vzbudit totální nejistotu, která jim bere sílu. A pak nastoupí, a opanuje pole. Můžeme s ní ale bojovat? Jasně nám přece ukázala, jaký jsou její možnosti! Dokáže zajistit jinak nedostupný věci, a je o tři tahy před náma.

Kam to chcete jít hlásit? Klementový? Tu má v kapse nepochybně, to se tušilo už od začátku. Plukovníkovi Tejcovi? Toho má jistě taky dávno posichrovanýho, on je z PR, a půjde jí, jako vycházející nadějný hvězdě svýho oboru, plně na ruku, nemluvě o tom, že je to mladá vcelku atraktivní žena, co má další extra možnosti, jak někoho přemluvit, aby tancoval, jak si ona píská! Zpravodajcům? Ty jí akorát tak uznale poplácaj po rameni, a nabídnou obratem práci u nich, to bych se vsadil, protože je to nespornej asset!

Nemáme šanci, Švejku,” povzdechl si nadporučík. „Buď to vzít, jak to je, nebo jít od válu. Otázka ale je, zda nás vůbec odejít nechá, když jí sloužíme k nějakýmu účelu, aby se za náma pěkně schovávala, a dál si hrála na nezkušenou absolventku školy? Pěkný! Je trochu pozdě. Cítím se jako neuvěřitelnej šašek. Dala si mě, kompletně. Co vás?”

„Já budu asi až v dalším kole. Všiml jste si, jak mě proti vám ta mrcha vyzdvihávala? Chce asi, aby mi vyrostlo sebevědomí, abych lačnil po kariéře, zatímco vám ho sráží, abyste ustoupil do pozadí, do defenzývy. Pěkně, abysme měli vyrovnaný síly, a soupeřili spolu, nejlíp vo ni, vo královnu! Absurdní! Ale nebojte, pro mě jste pořád a dycky komandýr, i kdyby kvákala cokoliv a svlíkala se přede mnou do černýho krajkovýho prádýlka, jak to mám rád!

Jenom pořád nevím, co budeme dělat. Nenapadá mě žádný řešení, a vodejít, to si zase říkám, že by vůči vám nebylo správný. Já mám aspoň svý kšeftíky, hlady neumřu, ale co vy? Kam byste šel?”

„Dobrá otázka, Švejku. Na tom vidíte, jak mazaná je! Protože tahle základní rovina věci se dřív, či později neúprosně vyjeví, a já se půjdu rvát, třeba s váma, abych zůstal ve struktuře agošky, protože jedině skrze ni se mohu dostat zpátky do Armády, a to s poctama. A zrovna v tý chvíli se ona začne asi svlíkat, a vábit mě něčím jako: ‚Můžeš mít agošku, můžeš mít mě, můžeš mít pozici v Armádě, jen buď hladovej, buď chlap, vezmi si to všechno!‘ Jenže ve skutečnosti mě dostane ještě víc pod kontrolu!

Takhle to přece popisovala Elisabeth. Nechá vás jakoby vyhrát, vy se radujete, ale vůbec nevidíte důsledky, ani důvody.”

„Já jí klidně uznám, že je neuvěřitelně dobrá, pane obrlajtnant. Rozehrála celou tu partii skvěle, že jsme proti ní všici takhle maličký! Ale pořád nevím, co s tím? Přece jí tam fakt nebudeme dělat šašky, dyk bysme se museli stydět! A kdoví, do čeho by nás eště navezla! Dneska si hraje na chápavou, trpělivou kamarádku, co to s náma myslí dobře a pomáhá nám, jak ňáká abatyše, ale zejtra? Nic dobrýho nás nečeká, to cejtím v kostech!

Formálně by ale ta vokamžitá vejpověď měla platit, né? Předal jste jí to, seznámil ji s vobsahem listiny a důsledkama. Já jsem svědek, byl jsem u toho!”

Nadporučík se hořce pousmál. „Přece nevěříte tomu, že teď poslušně odkráčí, bude doma bezmocně brečet do polštáře pro tu nespravedlnost, a stěžovat si kamarádce někde večer v klubu u mojita, jak jí ty hnusný nechápavý mužský zase ublížili, když si je dovolila ponížit jen tím, že je pracovně schopnější, než oni! Tohle zrovna od ní fakt čekáte?

Máte ale pravdu v tom, že naše šance je, prostě ji neposlouchat, nereagovat na tu její manipulaci. Skončila, tečka, neslyším nic! Jenže to by se taky zítra mohlo stát, že přijde přísně se tvářící notářka, a abych já ihned podepsal listinu, že se dobrovolně zbavuju funkce, odstupuju!

A Denisa má v kapse i jiný významný assety. Když Klementová řekne Tejcovi, že jsme udělali chybu, a Denisa je ta dobrá a nadějná, zatímco my jsme ty brzdy a problémy, co to tu kazej, co se stane? Letíme, a nikdo nás nebude zastavovat! Co jsme proti ní? Nic. Nemá cenu si něco nalhávat!

Nejlepší by bylo, prostě ji neřešit, ať si dělá, co chce. My pojedeme podle původních not. Ale tím, že přejdu tu výpověď, a nechám ji tam, tak se už oslabuju! Jedině jí říct, něco na způsob, že jí jako totálně věříme, že je velkej asset, a že si od ní necháme kralovat! Bojovat s ní přece nemůžem. Ale možná časem nějak zjistíme, co je zač, a zda je opravdu tak silná, jak vypadá, nebo je to jen dovedná přetvářka!”

„Žít a nechat žít, jó, to by mohlo bejt vono, pane obrlajtnant! Jen, aby do tý doby nebyla ta potvora ještě desetkrát silnější, než dneska, a nenabrala do svejch sítí deset dalších assetů, co pro ni udělaj absolutně všecko, co si řekne! A pak ji třeba jen uctivě nepozdravím, nebo nerozumně vodmítnu její laškovný svádění, a budou se dít moc vošklivý věci! Vona nás nenechá bejt, kdepák! Má svůj program, a jede, jak ten rychlovlak ‚Šinkansen‘ někde v Japonsku, jak vo něm tudle psali. Ňák do něj bohužel patříme. Ale žádná hezká róle to nebude!”

„Jak se teda vysmeknout z jejích okovů, Švejku, když navíc víme, že je kolem nás pořád utahuje? Každou pitomou minutou je silnější, a my slabší! Někde přece musí bejt něco, nač bysme ji dostali, aby se sama vrátila hezky do lajny! Nikdo není ze železa. Musí mít nějakou slabinu!

Rodina to asi nebude, ta se musela narodit vyšlechtěná rovnou někde v tajný laborce. Motivace pro kariéru? Nějaký komplex? Tragédie v rodině? Traumatický zážitek? Ta zatracená sestra, pokud teda vůbec existuje? Možný je cokoliv. Ale jak tohle zlatonosný info najít? K jejím intimním datům se nikdy nedostaneme, jak jste sám viděl velmi názorně, a to se jednalo o docela nevinný věci! A jen ji zkusíme klihovat, rozběsníme ji doběla!”

„Teda pane obrlajtnant, poslušně hlásím, že co jsem tady u vás v práci, tak ňák děsně moc přemejšlím. Už mě z toho bolí hlava, uf! Nedáme si panáčka, na posilněnou?” chytil se dočista vyčerpaný Švejk zoufale za hlavu. „Von byl chlast vymyšlenej právě proto, aby vám pomohl překonat chvíle nejtěžšího duševního pnutí, jako máme třeba zrovinka dneska. Je to medicínka! Kdybyste voddanýmu podřízenýmu mimořádně povolil ve vaší nebetyčný komandýrský velkorysosti jedinýho maličkýho rumajzníčka trpajzlíčka, aby se mu líp vyprávělo, možná by vám řekl malý sladký tajemství, co s tím vším uděláme!”

„Sakra, Švejku! Je ráno! Vy asi chcete skončit někde na záchytce, viďte? Dělejte, za co jste pořád ještě královsky placenej, a to je žvanění. Takže nechlastat, a mluvit!”

„Ách jó, nó tak teda dobře!” povzdychl si vyprahlý Švejk. „Tehdá na začátku jsem zaslechnul takovej moc hezkej pojem: ‚plausible deniability‘. Co kdybysme to udělali podle něj? Nic nevíme! Vona nám pomohla dosáhnout ňákejch cílů, tak vo co jde? Dál nás to už nemusí zajímat! Ujistila nás navíc, že bude možný překážky, jako ty dva drzý voly vod divadla, vodstrkovat z cesty, což se nám jen hodí! Proč bysme se teda zajímali, jak to bylo, nebo nebylo? Co je jako za tím? Nevíme, nevidíme, nezajímáme se! Jedeme, za to jsme placený, né za přemejšlení vo tom, jaký ptáčci tu vokolo lítaj!

A dál, proč se prostě nevoddat jejímu vedení, když je to takovej asset? Proč s ní bojovat? Vona je na špici, vo tom není sporu. Má smysl, pochybovat vo nadřízenejch? Voni vědí, co s tím. Stačí jen uvěřit, že to myslej dobře a pracujou v zájmu věci. Bylo by to tak vobtížný, dívat se na to takhle? Bylo by nám pak líp! Přestali bysme zpytovat svědomí, esli jsou věci správně, a řešili bysme jen svý úkoly. Co je nad náma, pod náma, nebo kolem dokola? Nezájem! Netýká se nás to!”

„Asi to tak bude nejlepší, Švejku. Toho vašeho vysněnýho ruma jste si plně zasloužil, ale následky si ponesete sám!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com