Von je prej týmovej hráč

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant,” zůstal klidný Švejk, „že jsem si vo todle nečekaný kariérní zařazení taky nežádal a Armádě jsem se celoživotně vodpovědně vyhejbal, abych ji náhodou svou pochybnou existencí nepoškodil! Natolik jsem byl rozumnej, a proto jsme spolu s Armádou doposavad dobře vycházeli, totiž, šli jsme si vzájemně z cesty, a svět byl v richtiku a krásnej, modrá vobloha plná běloučkejch vobláčků!

Tendle vyloženej nerozum neuváženě vymysleli tam nahóře, však víte, vyšší místa, a přísahám vám, že já jim to sám důrazně rozmlouval, že radši pokojně vodkráčím do zapomnění, ale voni né! Prej nástup do mundúru, ihned! Já sám nevím, co je to popadlo, a proč zrovna já!

Dyk voni mi normálně bezvohledně šoupli ten vobávanej povolávák s mým ctěným jménem na zažloutlý stařičký vobálce, co měli asi v šuplíku celejch těch patnáct let pečlivě uschovanej na horší časy, který prej zrovna jsou, tak prej abych eště napravil dávný chyby v branný pasývitě a nedostatku vobčanskýho uvědomění, že to prej republice dávno dlužím, a vona nezapomíná na svý hřejšníky a provinilce, páč si to všecičko navždy pamatuje skrz svou precýzní byrókratickou agendu! Každýmu se teda dycky dostane, co mu patří – a nejčko přišla řada asi i na mou nebohou vosobu podřadnejch brannejch kvalit!

Co jsem teda mohl jen dělat, když jsem to dostal přísným rozkazem se štemplem vod samotnýho ministra Vobrany, nó řekněte, pane komandýre? Jak to jen tehdá stálo v tej smutnej písni vod ‚Visacího zámku‘, neboli Visáčů? ‚Nemáš šanci, ani za mák, dyž ti příde povolávák!‘

Mně je fakt líto, že teď se mnou máte takovýhle hrozný trápení, ba utrpení, jak ve zlým voficírským snu! Ale já se dovopravdy vynasnažím, abysme ty naše velký branný úkoly ouspěšně splnili, když už nás vosud a pomazaný armádní hlavy jednou svedly dohromady! Todle nezvyklý pouto mezi civilama a Armádou by prej celý naší společnosti mohlo přinýst moc zajímavý zisky, jak mi tehdá řekli!

Navíc, jsem povahou ten týmovej hráč, jak vo něm všecky světový korporace vlhce snívaj, a dycinky beru na zřetel, co je jako dobrý pro partu, i pro mou milovanou firmu!

Jako vonehdá, asi už před desíti rokama, to jsem byl eště kariérní nicka, né jako dneska, už skoro manažér, a voni po mně v jedný práci chtěli, abych se zaškolil na ‚speciálistu prodeje‘. Jako že už nejste jen vobyčejná vobsluha a podržtaška, ale máte zvláštní znalosti a děsně prospíváte firmě svou vysokánskou kvalifikací, asi jako je rozdíl u vás v Armádě mezi normálním mančaftem, a speciálníma jednotkama. Ty druhý jsou prostě vostrý a všichni vědí, že vejš to nejde!

Sice jsem si realisticky říkal, aby pak byla eště cesta zpátky za jistotu kasy, až se to sesype, ale dobře, firma má ke mně velkou důvěru, tak pro ni taky něco udělám, aby kvetla!

A tak jsem se školil! Po večerech a nocích jsem pilně študoval naše produkty, abych je znal nazpaměť, von to byl jeden vejznamnej řetězec, jak prodává elektróniku, nic malýho, žádná skromná prodejnička někde na periférii, krcálek se dvouma zaprášenejma luxama a jedním vobstarožním rádiem za špinavou, vod čumilů upatlanou vejlohou!

Nó, a pak přišel ten slavnej den, kdy mě vytáhli vod mý voblíbený kasy číslo pět za flígr, a šup támdle ke stolečku, pěkně ve firemním, zářivě žlutým tričku, abych vozdobil celou prodejnu svou aurou, s cedulkou na hrdě vypjatým hrudníku, kde stálo vaše ctěný jméno a u toho ten titul, jedinej, co jsem teda asi kdy měl, a budu mít: ‚Speciálista prodeje, k vašim službám!‘

Znělo to fakt dobře a s kolegou Přémou Rejskem, co taky vobdržel todle vysněný povejšení, jsme si už malovali takový ty hezoučký chlapský představy, jak zejtra příde ňáká ztracená holka, co fákt netuší, co si koupit, esli zrovna třeba tendle noutbůk, nebo jinej? Dyk von ten bazmek má spoustu klíčovejch parámetrů, že se v tom laik nevyzná, natož taková fórová dívenka, princeznička, co hoví spíš šminkám, módním časákům, hadříkům a botičkám na podpatku, aby byla krásná a ňáký to modrokrevný princátko s valutama ve šrajtofli si ji bystře všimlo, nó né?

Von totiž vejhodnej sňatek byl vodjakživa zaručenej a moc voblíbenej nástroj tý sociální mobility, jako že si společensky polepšíte. Co se tu budete dřít roky, a necháte někde u ponku zdraví, dělat pro jiný do strhání těla? Láska vás dostane mezi VIPky… láska je prostě krásná věc, ta jediná, co má v životě vopravdickej smysl – i finanční a společenskej, jak vidno na tomdle krásným příkladě!

Ale vona ta mladá nezkušená študentka má životní kliku, páč tu potkala zrovna nás! My jí to totiž strašně přesně, vejstižně, jednoduše a zároveň sexy vosvětlíme, a vona nevodolá, nebude si šlapat po štěstí, a hned nám teda začne cpát svý soukromý télefonický numéro, páč bystře zmerčí, že jsme prostě terno, že jsme to někam dotáhli, páč jsme už na ňákým tom vyšším společenským postu, děláme prostě bezvohlednou kariéru a to znamená prašulky a sociální jistoty, tudíž se nemusí vobávat, poddat se s náma tělesnejm radovánkám a klidně se i případně nechat vobtěžkat, páč vy se přece, jako schopnej mladej kluk, postaráte, že jó? Vono je totiž pravda, že za kasou vám většina lidí nevěnuje ani prachmizernej pohled, natož svůdnej úsměv, a jen koukaj, abyste jim vrátil škváru přesně do koruny. Škudlilové!

Byly to fakt krásný časy, když vo tom tak zpětně přemejšlím! Vobčas se fakt ňáká ta malá rybička i našla, co z ní po malým dotěrným přemlouvání a nedůstojným škemrání ňáký to numérko vypadlo, i když teda né dycky bylo legitýmní, jako pravý, vony se dnešní mazaný holky naučily, dávat votrapům z ulice ouplně náhodný mobilní čísla, že se jako ‚spletly‘, a vy se pak, celej dychtivěj po seznamování a randění a lásce a souznění, dovoláte ňákýmu stokilovýmu vobhroublýmu Balounovi ze sídliště na Proseku, kterej vás nelítostně sjede na tři doby, co ho votravujete, když je zrovinka v telce důležitej fotbál, že hrajem pohár a má vsazíno plnou Sportku, a že esli jste z tý vydřidušský splátkový společnosti a chcete už svý špinavý prachy, vy zlodějská žebroto, tak máte přikráčet až v pátek, jak bylo domluvíno ve splátkáči, že teďka nemá ani floka, páč se kapánek vydrolil v herničce u svůdnýho blikajícího forbesu! Prostě nepříjemnosti, a to pro vobě zúčastněný strany, který byly jednou takovou lhostejnou potvorou uvedený v tragickej vomyl!

Rozjetý to bylo prostě nanejvejš kvalitně, co povídáte? Ale pak mi jednou ten pozemskej ráj skončil, přišel za mnou šéf, ňákej Láďa Pešek z Lahovic, na podřízený přísnej až krutej, a povídá mi velice kysele: ‚Hele, zákoši s tebou nejsou vůbec spokojený, neradíš jim, akorát si prej přihejbáš z flašky, děláš blbý ksichty a čumíš holkám kdovíkam, stěžujou si nám, že se jim profesionálně nevěnuješ a nepoznáš rozdíl ani mezi procesorem a loupákem brambor, takže buď změň přístup, ale vokamžitě, podpoř náš hvězdnej korporátní tým, anebo tě vrátíme ke kase, línej šupáku! Tady se musíš soustředit, voni na nás lidi spolýhaj, jináč nám přeběhnou za roh, ke sprostý podlý konkurenci, kde dostávaj vod speciálistů prodeje nečestný koláčky a čokoládový bonbóny! A tadle země, pro kterou je žvanec nejvyšší smysl života, na to bohužel moc dobře slyší!‘

Nó, a do tejdne jsem už seděl zpátky u svý milovaný kasy a říkal jsem si, že když to nejde, tak to prostě nejde, nenaděláte nic! Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, jak říkaj báby u nás v Libni, když mě potkaj, když si přijdu do lékárny pro švédský kapky a kozlík lékařskej, páč vobojí je atraktývně vylepšený konzumním lihem, a zrovna takový medicínky mám nejradějc, těma bych se léčil třeba pořád! Ale mančaft jsem nezklamal, to je mý první životní přikázání!

Vono v práci se taky bojuje, nejen u vás v Armádě, to si nemyslete! A jak tvrdě, to byste koukal! Vobčas jde až vo život! Furt musíte válčit s hajzlíkama kolegama vo pozice a prémie, který vyhlásil důmyslnej manažér, aby do lidí vlil trochu tý žádostivosti a nezdravý aktývity! Ty bezvohledný lidi, co po ránu stojej v kolóně na Magistrále u Muzea a trouběj jak zběsilý, ať se jim klidíte z cesty, by vás kvůli blbýmu litru na vejplatní pásce navíc, kterej jim stejně eště tvrdě zdaní Ministerstvo Financí, fakt tím bajónetem klidně probodli, i bez vojenskýho vejcviku, a eště tím bazmekem pěkně snaživě a proaktývně zakroutili, abyste náhodou třeba eště nevstal z nebožtíků, a nesápal se na jejich pilně nahamouněnou škváru! To jsou panečku postmoderní poměry, ve znamení pravdy, lásky a hlubokýho mezilidskýho porozumění!”

„Na tom něco je, že jste se tu ocitl ze zásahu vyšší moci,” odpověděl důstojník již smířlivěji. „Ostatně, vaše rozvratná přítomnost, to je jen taková vrcholná třešnička na dortu tohohle mýho zlýho snu! Já udělal tu velkou chybu, že jsem se pletl do věcí, do kterejch mi nic nebylo! Jasně, že mě do toho navezla ženská, nebudu jmenovat, ale sám ji znáte!

A co mi teda řekli: ‚Tak odlož pušku, vezmi si pár lidí, a běž nám pomoct, když tomu tak rozumíš a máš ty inovativní nápady!‘

Byl jsem osmnáckrát za drátama na patrole, Švejku! Pětkrát po mně stříleli, ještě teď slyším, jak mi ty celoplášťový vyznání hvízdaj kolem uší! A teď jsem tady, s váma, jako vzorem všech nectností prašivejch civilů, zlým snem každýho pořádnýho vojáka!

Já tam ve válce musel nějak nehrdinsky padnout, a tohle je to obávaný Peklo, jinak si to nedokážu vysvětlit! Za jinejch okolností bych vás, vy lihovej přízraku, nikdy nemohl potkat! To by spravedlivej osud prostě nedovolil! A teď mi tu salutujete, melete křivou hubou a jste prý mým pobočníkem! To prostě není možný!” štípl se Lukeš do předloktí, aby té hrozné scéně před očima uvěřil!

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com