Vono se krade všude

„A zavřeli jste nakonec?” ptal se zvědavý Švejk. „To si budou mít naše libeňský pavlačový báby vo čem povídat, aspoň tejden! A možná se dostanete i do ‚Radničních listů‘, jako tragickej a varovnej případ bídnýho zásobování hladovejch vobčanů potravinama! Vopozice bude žádat starostovu funkci, že je za ten hladomor vodpovědnej, a nikoho nebude zajímat, že za to všecko vlastně může ta vaše líná vedoucí, a taky ta vaše mlsná myší rodinka, co jí tak chutná bužírka vod kabelů! To je takhle dycky, ňákej šmoula něco způsobí, a hned je z toho velká politika!

Slyšelas, jak tehdá byla v Plzni ta kauza ukradenýho primátorskýho Superbu? Vykládal mi jeden kovanej Plzeňák v ‚Jedový chejši‘, že řidič inteligent prej nechal klíče v zapalování a čuměl si do blba, vopřenej vo kastli, holt panskej kočí, zatímco jeho šéf měl vopodál ňákej vejznamnej, moc procejtěnej projev k netečnejm vobčanům, apeloval na ně asi zrovna, aby s chutí platili daně v plný vejši, nezneužívali daňový voptimalizace a taky neutíkali před vopásanejma, nechali se bez protestu zavřít do temnýho lochu mezi vybranou společnost zasloužilejch recidývistů a tak se převychovali k lepšímu!

Kolem šel zrovna jeden místní týpek s né tak docela bezouhonnou pověstí, a jen tak ze starýho čórkařskýho zvyku nakoukne do vypulírovaný Škodárny, esli si mocipán třeba nenechal taštičku s laptopkem či naditou šrajtoflí na sedadle, že by si jako dočasným přisvojením těch drobností frajér zlepšil svou asi aktuálně neradostnou sociální situaci… a co vidí, von si tam velkorysej milostpán nechal i klíče!

Nó, co ten řízek udělal? Co bys jen čekala? Jasně, hupsnul dovnitř do káry, tomu se nedalo vodolat, a hbitě ujíždí! Lidi zíraj na tu šou, řidič za nim zoufalej běží, ale je to marnost, zkus koneckonců chytit vejkonnýho třílitra, že jó! Nahánělo ho asi deset policejních aut s houkačkama a dokonce snad i vrtulník s termovizí, jedno blbý auto, ale holt pana primátora!

Po celým kraji se vobjevily uzávěry na silnicích, vopásaný v neprůstřelnejch vestách a se samopálama v ruce, neklidný prsty připravený rovnou na spouštích, jen to zmáčknout a nasypat dlouhou popuzenou dávku vostrejch projektýlů do toho veřejnýho nepřítele číslo jedna!

Lidi se zavírali doma a zabedňovali vokna i dvéře, páč se do toho zmatku eště navíc rozšířila i vošklivá fáma, že z Borů vzal zrovinka dráhu ňákej lotr, tak aby jim nevlez do bejváku, a nezesmilnil manželku nebo céru, páč byl asi po tý dlouhatánský době za katrem dost hladovej po ňákým tom voňavoučkým, křehoučkým a měkkoučkým ženským těle, že jó!

Nakonec tu káru, po celým kraji důkladně hledanou, fakt našli, ale né vyloženě ve stavu novoty, jak dyby znova vyjela z autosalónu! Takže ouplně vybrakovanou, rozmlácenou, snad i vevnitř znečištěnou, ani ti radějc nebudu povídat, čím! Voni tydle zasloužilí členové zlodějskýho cechu maj svý podivný zvyky a rituály, že prej oučelově kálej na místo činu, aby ho ňák zakouzlili, a stíhací psi vopásanejch nemohli chytit stopu a vyčmuchat je na outěku, schovaný někde v roští!

Každopádně, ta kára byla už z hlediska reprezentačních oučelů navěky znehodnocená, do tý si už ctěnej potentát nemohl sednout, to bylo jen pro votrlý! Prodali ji pak někam do bazáru ve městě s rozvinutým chemickým průmyslem, kde lidi asi nemaj tak citlivý nosánky a jsou teda schopný překousnout lecjakej rénonc bejvalýho majitele! Vopozice ale měla fakt vo čem psát, až do konce volebního období. To se nevyplatilo, taková chyba!

Nó… řízka nakonec lízli, jak to tak bejvá, jednou sklapne past, měl toho prej na krku hodně, von se předtím oudajně po celý Plzni dost činil, jako dyby se blížil konec světa, že prej než vůbec vyjmenovali všecky ty jeho nezákonný skutky, kterejch se v posledních pár tejdnech vosobně a bez navedení druhama dopustil, půlka lidí v soudní síni už bezmocně klimbala a soudkyně z tý předlouhý promluvy celá vochraptěla!

Poškozenejch prej bylo tolik, že by mohli z fleku založit nový vokresní město! U soudu ale maník najednou chytře zamanévroval, že to určitě nebyla žádná krádež, páč mu tu vosudovou káru jako dobrej kámoš pučil a klíče tam nechal schválně, jako pro něj, připravený! A že prej frajér netušil, že to není toho oudajnýho kámoše, co ho klasicky skoro nezná a už si ho nepamatuje, když po něm chtěli jméno či popis! Byl prej totiž dost vopilej, když se domlouvali, tak toho hodnýho kluka se Superbem prej měl celýho zahalenýho v mlžným voparu!

A tudle železnou vobhajobu mu ani špičkoví státem placený právníci nedokázali vyvrátit, a tak mu to slavný primátorský autíčko do celkovýho flastru snad ani nezapočítali!” uzavřel Švejk příběh.

„Taky dobrý… ne, nezavřeli jsme, protože holky navrhly, že tomu dáme ještě půl hodiny, stejně byla plná prodejna lidí, co šli zrovna z práce. A pak už to naštěstí zase jelo. Ale těch nadávek, co jsem si dneska vyslechla… copak místní, ti si nás předcházej, to už by u nás asi moc nenakoupili, chápeš! Ale přespolní bývaj sprostí, těm je všechno jedno, a každej si na ubohý pokladní rád uleví ze svejch komplexů!”

„To je tak dycky,” mudroval Švejk. „Popisoval mi známej, co dělá toho kelnéra už asi patnáct let, že štamgasti jsou vobvykle prej braný na hůl nejvíc, až nelítostně, páč je jasný, že si nebudou stěžovat, aby si to v podniku nepolepili! A tak každej večer dál tiše chlastaj ty bezvohledně načepovaný podmíráky a ještě panu vrchnímu děkujou a velkoryse dýškujou, páč je to slušnost, když jseš moc spokojená s tou vzornou poctivou vobsluhou, že jó, a vůbec nemáš zájem vo ‚Knihu přání a stížností‘, co se tam válí zaprášená někde v rohu, páč do ní už sto let nikdo neměl důvod cokoliv negatývního naškrábat!

Von se vobecně vobčas kámoš vobrátí proti tobě, jen zíráš! A v kšeftu tuplem! Proto s kámošema nikdy byznys nedělám, s nima jen nasávám a vedu plytký řeči! A kdokoliv z party přijde se slizkejma řečma, že by měl ňákej vejhodnej ‚kšeftíček‘, hned ho posílám na seznam podezřelejch jedinců!

Vono je asi stejně nejlepší, vůbec nic nemít! Pak ti nikdo nic neveme, a hlavně se na tebe lidi nedívaj, jak na atraktývního voslíčka, se kterým by rádi votřásli, aby z něj něco vytřískali! Nechaj tě bejt! Nedráždíš je totiž majetkem, kterej v nich probouzí nízký pudy!

Kdo moudrej to říkal, že prej dobrej vobchodník schovává svý poklady doma? Nó jó, ale k čemu by pak člověku byly všecky ty luxusní hadry a káry? To už je v nás lidech, ta věčná touha, pochlubit se, bejt navenek něco lepšího, než vostatní kolem! A není divu, že společnost má svý neformální kontrólní mechanizmy ve formě různejch vykuků a šméčkařů, co tě zase vrátěj dolů, když to nevohlídáš!”

„To víš, Švejku, tobě se to povídá, když žádný peníze, ani majetek nemáš,” ozvala se Anna. „To je potom moc snadný! Věř mi ale, že když pak už něco máš, tak chceš pořád víc! Já to vidím tam u nás, ale nebudu ti brát iluze o romantickým moravským venkovu, kde se mají všichni rádi, a drží spolu! Úplně nejhorší jsou ale ty strašný pomluvy a nepřejícnost, ta faleš, že před tebou jsou velký kamarádi, a za rohem tě hned pomlouvaj ve velkým! To si tady ve městě vůbec nedokážete představit!”

Švejk se podíval na hodinky. „Jejda, budu muset běžet, máme s tím blbem šéfem dneska eště důležitý vobchodní jednání! Ách jó! A tak jsme si hezky povídali! Pokusím se vrátit fakt brzo, tak do jedenácti, maximálně do půlnoci!” sliboval Anně.

„Co to, že takhle pozdě večer, Švejku?” divila se Anna. „Já věděla, že je ta práce levota! A to obchodní jednání se v nejlepším případě koná někde v putyce, viď, a pokud možno bez všímavých svědků!”

„Von ten dotyčnej, za kterým kráčíme, má kapánek převrácenej režim! Pro něj je devět večer to samý, co pro nás jiný poledne! A trpí navíc takovou vošklivou nemocí, co se jmenuje plachost na vosoby řemenem vopásaný, i když jinak je to moc slušnej člověk,” zlehčoval Švejk.

„Né vážně, děláme čistej byznys, jak ten pověstnej jabloneckej křišťál, co se ve velkorysým množství vyváží až do Ugandy. Za to ti ručím!” doplnil ještě.

Jen si povzdechla, a myslela si svoje.

Došlo jí, že ji Švejk nerespektuje, a ani nemiluje. Kdyby mu nyní řekla, ať té nové práce nechá, prostě proto, že z ní Anna nemá dobrý pocit, nikdy by ji neposlechl, jen by ji zase odbyl podobnými zlehčujícími řečmi, kdy ale dával jasně najevo, že ji nebere vážně, ani její přání, jakkoliv mohou být neracionální, ba chybná, ale vždy dobře myšlená.

Spolu asi stárnout nebudou, pochopila.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com