Votevře se peklo

„Letadlááá!” ozvalo se opodál čísi zvolání. Všichni kolem se znepokojeně podívali k obloze, plné těžkých temných mraků. Byl vyhlášen poplach!

Švejk vlezl do BVP, a povšiml si, že vysílačka výstražně bliká. Neváhal, a iniciativně se chopil sluchátek.

This is Oscar Sierra Whiskey! Come in, Zulu Seven Alfa! Over.”

„Haló?” ohlásil se Švejk. Mluvčímu bylo sotva rozumět.

Report, Zulu Seven Alfa! Over.”

„Tady neni žádnej Zulu, žádná Afrika, todle je vojenská frekvence, ty blbe!” opáčil Švejk.

Say again, Zulu Seven Alfa! Over.”

„Hele, takhle si moc nepokecáme, když na mně spustíš toudle hatmatilkou! Rozumíš česky? Čeko?” tázal se Švejk.

Wait, Zulu Seven Alfa. Out!”

„Asi to byl ňákej vomyl,” odložil Švejk sluchátka.

Klenoty, uložené v těžké pancéřové skříňce, se netvářily, že by se jim chtělo ven, a kráčet dál bez luxusního poleženíčka. Klíč Švejk v tom spěchu nenašel, musel tedy její zámky rozmlátit kladivem. Hluk ale nevadil, protože kolem se již ozývalo uši rvoucí rachocení rychlopalných protiletadlových kanónů a zlověstné bzučení toho mystického systému ‚Avenger‘, ale jen pár desítek vteřin, než došlo k poruchám napájení na obou jednotkách, a lasery bezmocně umlkly.

„Ten krám se bude muset reklamovat! Co nám to ty Amíci prodali za aušus, todle jim nedaruju!” neodpustil si Švejk jízlivou poznámku.

Po chvíli úsilí se pak na něj již smálo zlato, smaragdy, rubíny, safíry, perly, drahokamy, jak v pohádce! Leč neměl čas, užívat si té blyštivé krásy, či myslet na ilegální obohacení, ačkoliv nějaké líbivé představy i měl. Ale přednější bylo psaní jejich bojové kroniky.

Byly ohlášený blížící se letadla, sice jsou najisto naše, ale přesto se naše jednotky připravují k razantní obraně, pro jistotu. Máme k tomu vynikající AA prostředky. Systém Avendžr, to je dokonalý nástroj k ochraně našeho svrchovaného vzdušného prostoru! Všichni vojáci ho obdivují a obsluha se jim chlubí, co vše dokáže. Na všech okolo je vidět hrdost a odhodlání, použít veškeré dostupné prostředky k obraně vlasti, aby byly hodnoty demokracije, svobody a lidských práv zachovány!

„Á, pane obrlajtnant!” přerušil Švejk psaní. „Tak už jsme zase pohromadě! Co byste si beze mě taky počal, a já bez vás! Tolik jsme toho spolu prožili, a jak jsme to všecko zvládali, takže ňáký blbý zatčení a vobvinění z krádeže státního pokladu nás už nerozhodí!” radoval se Švejk, když spatřil přicházet nadřízeného.

Nadporučík, kterého po vyhlášení poplachu ihned propustili a vrátili mu zbraň, se zarazil. „Co to zase kvákáte, vy pitomče? Jaká krádež zase? Do čeho jste se tu zapletl, člověče jeden nešťastná?”

„Poslušně hlásím, že pan generál má ten hroznej názor, že jsme prej zásilku ukradli a vezli ji nepříteli, jako milej dáreček, že prej nám za to má zařídit dovolenou v Karibiku, jako vodměnu za ten podlej kšeft! Vo týdle nabídce jsem teda nic neslyšel! Ale von má každej svou cenu! A ta moje není zase tak vysoká. Akorát by se asi Libeňákům nelíbilo, kdybych si přivezl z týdle slavný války medajli nepřátelskou, za vlastizrádu. To by mě z putyky hnali!”

„Propána, to je zase nadělení,” zbledl nadporučík. „A jak na takovou neuvěřitelnou kravinu pan generál přišel, Švejku? Že jste mu zase něco napovídal, vy blbče!”

„Co vás nemá, pane obrlajtnant! Sehrál jsem to na něj dokonale! Namluvil jsem mu, že vezem jen ňáký skoro bezcenný tajný dokumenty, ale von furt bazíroval, proč k tomu teda máme ty špičkový Avendžéry? Že prej se musí jednat vo něco strašně důležitýho. Voči mu ouplně svítily!

A pak mu najednou vlezlo do hlavy, že prej je to asi ňákej kontraband, kterej se musí poctivě zkontrolovat! To už šlo do tuhýho, ale ustál jsem to. Řekl jsem mu, že tím by zpečetil svůj vosud, že je to vysoká hra! A to pomohlo, už dá pokoj!

Dovolil nám, vyndat zásilku a po hrdinským boji vo Lhotu, klíčový sídlo týdle země, jak se zdá, poklidně vodejít za našima dalšíma tajnejma úkolama! Slíbil jsem mu za tu vstřícnost vyšším zájmům, že ve svým pravdivým zpravodajství vychválím kvalitu jeho velení, a zajistím mu tak brzký povejšení až do Brusélu, že ho v centrále NÁTO rádi uviděj, hrdinu vod Lhoty, kde jsme na hlavu porazili nepřítele! Teda, to se jako bude psát v učebnicích!”

„Alespoň něco, že jste zařídil,” oddechl si nadporučík, zatímco si cpal do batohu svatováclavskou korunu a korunovační plášť. Švejkovi, samozřejmě s nezbytnými proslovy o nutnosti opatrného zacházení, neochotně svěřil jablko, žezlo a jejich kožená pouzdra. Nebylo to špatné, mít na zádech najednou jmění, a symboly státní historie do nejhlubší minulosti! Švejk si pomyslel, co by tomu řekli kámoši, kdyby nakráčel do hospy s těmito poklady!

„Jó pane obrlajtnant, někdo se nám asi napojil do vysílačky, ňákej Zulu, až z Afriky, a má prej moc rád whisku, nebo co! Voni ty vožralové jsou všude, jak vidíte, tak v tom nejsem na světě sám! Tak jsem mu teda kolegiálně vysvětlil, že je to vomyl, ať nevotravuje, když tu máme zrovna tolik práce!”

„Vy nekonečnej idiote! To je náš volací znak! Zulu Sedm Alfa! To snad vůbec není možný! Moc pěkně jste nás reprezentoval u velitelství NATO! A co chtěli?”

„Já nevím přesně, pane obrlajtnant, snad ňákej réport, nebo có! Jsou to ale volové, měli by se naučit česky, když nám volaj, nó né? To pak není divu, že tu máme takový zmatení jazyků, a bojová součinnost s NÁTO jde do kopru!”

„To už je jedno! Musíme vypadnout, a hned!” pobídl nadporučík Švejka.

Další vojáci jim ještě pomohli vyložit raketomety a pak již všichni rychle zmizeli pryč od ‚Tety‘ mezi domy. Nečekal ji žádný hezký osud, to bylo jasné!

Kolem se ozývaly výbuchy, jak řízené i neřízené rakety dopadaly z oblohy na zem a drtily všechno a všechny, ale Švejk ty hororové scény nevnímal. Jeho mysl naplno patřila tomu státnímu pokladu. „Snad nevadí, že to doneseme kapánek pomačkaný a vomlácený, pane obrlajtnant!”

„Vy blbe, je to starý pět set nebo kolik let. Buďte trochu opatrnej! Moc dobře jsem viděl, jak jste to tam lajdácky naházel!”

„Škoda, že sebou nemám ňákou igelitku! Takhle bohužel nemůžu zaručit, že tam ňákej ten drobnej škrábaneček nebude! Voni to pak restaurátoři vycíděj, nebojte se! Já si ale stejnak myslím, že neseme jenom jen tu trapnou napodobéninu, jak se dycky vystavuje v tý oudajně neprůstřelný vitrýně plebsu na Hradě, aby mohl hladově slintat na tu nádheru a bejt aspoň jednou za čas hrdej na naši zemi a její tradice, páč voriginály už někdo dávno poklidně vyšmelil za pořádný prachy!

Nebo kde chcete vobstarat důkaz, že je to pravý, echtový? Prováděl jste si vlastní chémickou analýzu těch krámů, abyste vověřil sladký řečičky vo jejich voriginálitě a stáří? Vočumoval jste si je pěkně pod mikroskopem? Já bych těm proradnejm hlavounům moc nevěřil! Zašantročili někam náš státní zlatej poklad, chytráci, tak proč né i státní klenoty?

Jó halejte, pane obrlajtnant, hlavně si tu korunu nedávejte na hlavu, ani ze srandy! Víte přece, jak to pak vošklivě končívá! Ale pocit, že jste aspoň chvíli králem našich zemí, by byl k nezaplacení, có?

Poslouchejte, a co kdybyste si vzal ty věci na sebe všecky, a šli jsme vyjednávat s nepřítelem vo míru, pěkně z vočí do vočí?

Když je budete mít voblečený, nemáte aspoň ňáký symbolický právo, rozhodovat vo vosudu celý týdle zle utiskovaný země? Vojensky jsme to stejně asi už projeli, tak je čas, zasednout k jednacímu stolu a dál tvrdě bojovat na póli diplomátickým, nemyslíte?”

„Na tom něco je, Švejku! Jenže my jsme teď v týhle pustině, uprostřed lesů, kde dávaj lišky dobrou noc, sypou to na nás zrovna ze všech stran, jestli jste si ještě nevšiml, vy blbče, a veškerej náš transport za chvíli shoří! Tady jsou mi korunovační klenoty a hermelínovej královskej plášť k ničemu! To jsme měli jet na Hrad!”

Jedna z nepřátelských stíhaček dostala přímý zásah – 30mm projektil zneškodnil pilota a neovladatelné letadlo se řítilo ve vývrtce dolů, na obránce Lhoty. Dopadlo přímo na náves, a exploze leteckého paliva se stala pro všechny ze štábu osudovou. Nadporučíka se Švejkem síla výbuchu srazila na zem.

„A máme po velení! Ať je panu generálovi země lehká, dyk von to myslel dobře! Jenom kdyby bral věčí vohledy na vyšší zájmy! Tak další šance na nápravu holt zase až v příštím životě! Poučí se, stane se znova generálem, a zlepší metódy velení,” ucedil Švejk.

Na vlastní oči jsme viděli, jak naše účinná protiletadlová palba srazila z oblohy nepřátelské bitevní letadlo, které chtělo útočit na naše pokojné obyvatelstvo, avšak naši střelci spolehlivě ubránili náš svrchovaný vzdušný prostor! Zasažený letoun protivníka se nyní řítí v bezmocných kotrmelcích dolů a končí na pasece v lese. Pilot nevyskočil.

Na obloze viděli celý roj dalších letounů, co však pokračovaly na východ a jich si nevšímaly.

„Naši!” radoval se Švejk. „Konečně jsou tu klucí vod nás z Kbel, pár jich znám i vosobně! Ty jim daj na zadek! Ale letěj ňákým divným směrem, né? Asi se vracej z ouspěšný mise? Že to už někde vysypali? Napíšu hned, že zastavili ustupující tankovou kolónu nepřítele! Zasloužej si publicitu, klucí ušatý! Bez ní se dneska nedá ani slušně válčit!”

Bylo však možno rozeznat, jak jsou křídla letadel obtěžkány raketami a pumami. Švejk konečně rozpoznal cizí znaky na křídlech a posmrkl si. Šeredně se spletl.

„V Praze bude dneska moc horko,” okomentoval to věštecky.

Ale již jsou tu naše stíhací roje z vojenského letiště Kbely a ihned se zapojují do boje! Letadla protivníka nemají proti našim nejmenší šanci! Neuplyne ani několik minut, a obloha naší krásné země je opět čistá – jen oblaka kouře v okolí prozrazují, kam dopadly vraky nepřátelských strojů. Blahopřejeme k vítězství, hoši!

Nadporučík byl již zvyklý a nevzrušoval se těmi řečmi. Našli zbytek týmu. Právě včas!

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com