Vychodil jedinou školu

„Á, tak vy jste pilně a tolik let študýroval, Švejku, no to se podívejme na to znamenité úsilí! A tu školu jste nakonec též úspěšně dokončil, že? Předpokládám, s vyznamenáním? Nic jinýho bych od vás nečekal, než červenej diplom! Abyste mohl být prospěšnej republice, viďte?”

„Vobávám se, že to dopadlo kapánek hůř, pane obrlajtnant! Byl jsem asi moc blbej, nebo moc chytrej! V každým případě mě z tý vyvolený školy, inžinýrský ČVUT, kde mě jediný byli vochotný vzít bez přijímaček, nakonec vylili, takže když dneska někde zahrajou ten voslavnej song všech ouspěšnejch študentů ‚Prómovaný inžinýři‘, a všici hrdě volepený titulama začnou nadšeně hejkat, vřeštět jak vopice a spokojeně se chechtat, aby postý dali tomu nevzdělanýmu plebsu kolem najevo, jak je skvělý bejt vysokoškolák a elita republiky, tak na mě padne určitej smutek a duševní pohnutí, když se jen trochu vobrazně zamyslím, kde jsem jen mohl dneska bejt, taky doštudovat, jako přičinlivější bejvalí kolegáčkové!

Jen vo trochu víc se snažit a prolýzt aspoň prvákem, a mohl jsem se zrovinka teďka vozit ve služebním Pasátu v plný palbě i s ksenónama a panorámatickou střechou a masáží pozadí, bejt uctívanej manažér v nadnárodní korporaci, co sídlí na pangrácký pláni v mrakodrapu z kovu a skla, nosit hadry jen na míru z Paříže, žádnou vobyčejnou konfekci z vobchoďáku, mít všema kolegama vysnívanej rohovej kancl s vejhledem na celičkou matičku Prahu, a v něm jako živej inventář voddanou, mladičkou, urózenou, dlouhonohou asisténtku, co mě tajně miluje a denně před usnutím touží po mým vřelým chlapským vobjetí!

Vo vejkendech bych si něžně stříhával nůžtičkama vyšlechtěný bonsáje u svý éňo ňůňo giga mega epes vily v Jevanech vod toho špičkovýho dánskýho architekta, co ji včera ukazovali hladovejm čtenářům v časáku ‚Luxusní Bejváky‘ za pětikilo vejtisk, kde každýmu zvědavýmu mlsounovi narovinu vysvětluju, že tendle můj grandiózní životní sukcés začal vokamžikem převzetí toho magickýho, rektórem, děkanem i promotórem vlastnoručně podepsanýho a láskyplně voštemplovanýho diplómu, žádnýho fejku z barevný kopírky, jak tudle nabízel ten rozvratnej týpek z Rudný v inzertní rubrice ‚Učebnice, skripta‘! Dyk von málem znevážil cenu akadémickýho vzdělání v naší zemi!

Byla z toho teda strašná polízanice a pečlivý policejní vyšetřování, vono je to padělání veřejný listiny, dostali pak poctivě vodměřenej flastr jak von, tak ty nebohý naivní kupující, co si snad bláhově mysleli, že se ten jejich středoškoláckej nicotnej status kusem podvodnýho papíru s pajcnutým štemplem v kapse jako vyřeší, a budou si příště moct s vostatníma inžinýrama taky z plnýho hrdla zapívat tu jejich uctívanou hymnu!

Jináč řečeno, rozhodně bych tady před váma nestál se dvěma usmolenejma stovkama v kapse, co jsou teďka veškerej můj majetek, kromě pár vobnošenejch nemódních hadrů a hromádky zaprášenejch snů, vo tom, bejt prostě někdo, ukázat světu, že na to mám!

Nó, dopadlo to celý jinak, nebudu se vytáčet! Asi jsem to projel na plný čáře,” zamáčkl si Švejk symbolickou slzu v oku. „Život mi prostě vybral jinou cestu, tak nač se tomu bránit? Není lepší to přijmout, jak to je, a dosáhnout míru v duši? Člověk zase bude žít dýl, než kdyby se denně stresoval, jako ten vysoce postavenej manažér, co má děsnou vodpovědnost a všici ho furt votravujou, páč jsou neschopný, tak aby jim řekl, co mají dělat! Vona ta práce s lidma hrozně vyčerpává, chodí mezi náma spousta energétickejch upejrů, co se tvářej jako hrozný chudinky, co potřebujou děsně pomoct, ale ve skutečnosti jen vysávaj druhý, který udělali tu kardinální chybu, že se nad jejich psíma vočima smilovali!

Vono to formální vzdělání je moc hezká věc, ale jak jsem si vonehdá přečetl v lavici u nás na učňáku, naškrábaný ňákým jeho zarytým vodpůrcem: ‚Neuč se vole, život tě naučí!‘ Takže mám spíš tu praktickou školu života, jak jsem tudle dobrou radu do puntíku poslechnul!

Vono na ulici a mezi lidma se toho naučíte vopravdu moc, pokud vás teda rovnou neušlapou! Prosadit se, to nejni žádná maličkost! Voni jsou dneska lidi jak hyény, a když chcete udělat i jen malej kšeftíček, abyste si přilepšil a měl k vokoralýmu chlebu, co ho dlabete každej den jak ňákej trestanec na Ďábelskejch vostrovech, aspoň jednou i tu lahodnou šunku, všici vás hned chtěj natáhnout až vošulit, a vůbec je nezajímá, že chcete jen maličkej kousíček toho sladkýho koláče, místečka na slunci, když jste byl doteďka pořád ve stínu, jak v ňákým věčně prochladlým kvartýru, co má vokna nerozumně na sever!

Tudle jsem třeba slyšel vo jedný moc zajímavý transakci, která jasně ukazuje, jak pomíjivý jsou velký příležitosti! Z jednoho velkoskladu elektróniky, co si hoví v pólích někde za Prahou, jak si na to bejvalej pan prezident Havel stěžoval, že nám vokraje měst hyzděj tydle nevzhledný krabice překladišť, tak vodtamtaď se jim prej ňák oučetně vypařila várka špičkovejch chytrejch televizí, však víte, jak toho uměj tolik, že jsou pomalu chytřejší, než vy!

Takže fyzicky tam pořád byly, ale skladovej systém je jakoby neviděl! A jeden skladník, co byl dost podnikavej, ňákej Čenda Kyzlink tušim z Bráníka, si toho bystře všimnul, páč mu čtečka nebrala ty jejich čárový kódy, a napadnul ho super kšeft, páč zrovinka viděl v autobazáru u nás na Libeňským polovostrově skvělýho bavoráka jen za 150 litrů, co se mu moc zamlouval, prostě láska na první pohled!

Znáte to, když chlápka uhrane kárka s pořádnejma kolama! Nevidí, neslyší! Jenom bacha, protože jak to má kola, nebo kozy, brzo s tím budou problémy, jak řikaj libeňský klucí tunéři, co po nocích furt gumujou pneumatiky, nebo pilně hoblujou holky, a vo praktickým životě tudíž věděj spoustu! A těmdle Bavorům se prej často rozpadaj jejich automatický převodovky, voni i ty Němci už dneska dělaj ňákej aušus, to máte samej outsórcing ze zemí třetího světa, hlavně vyvařit víc, akcionáři jsou všude děsně hladoví!

To už nejni, co to kdysi bejvalo, top kvalita, co vám vydrží dvacet let, ale to samý se dá říct vo celým světě! Všecko je už moc komplikovaný a do motoru moderní mašiny si vám málokdo troufne, dyk voni to rači vejrobci rovnou zadělávaj festovejma deklama, aby jim do těch elektronickejch hejblátek rači nikdo nelez! Kde jsou ty zlatý časy, kdy eště bylo všecko v pořádku, prostý, jednoduchý, srozumitelný, a káru dokázal vopravit každej samouk? Ale to je holt společenskej vejvoj, slepejm uličkám se nedá vyhnout!

Každopádně, vono to Čendovo libý snění vo nádherný projížďce naším romantickým venkovem mělo kardinální háček: jak ty telky s pomalu dvoumetrovou ouhlopříčkou, zapakovaný ve vohromnejch škatulích, že je jeden silnej maník sotva unese, z toho skladu vodlifrovat? A potom, jak nebejt nápadnej, jak cihla zlata v igelitce, až je začnete přes inzeráty pokoutně rozprodávat, navíc bez papírů vo jejich legitýmním pouvodu?

Telka za sto talířů přece není houska v krámě, to dá rozum, a podezíravý lidi maj všetečný votázky, než se vodhodlaj vytáhnout lupení a ukončit to dusivý napětí, esli kořen kšeft bére, nebo zbaběle couvne! Nemůžete si ani přece vodit chtivý kupující přímo do práce, do skladovejch prostor, všude samý všímavý vočíčka kamerek, to by přece bylo moc podezřelý, vlastně jistá poukázka na rande s vopásanejma a pak hnedle flastr natvrdo. Tak co s tím?

Čenda nad tím dlouho dumýroval, kalkulýroval a promejšlel, skoro strachem nespal, že ho vopásaný líznou, páč nevohlídá všecky kritický detaily tý náročný voperace, až vám z toho celej zešedivěl! Holt starosti a věčnej hlad po mamónu nás všecky zničej a přivedou do neštěstí a zmaru!

Nó a pak jednou v pondělí příde hrdina našeho příběhu do práce, pevně a definitývně rozhodnutej, normálně si ty pakly hodit na záda a vodkráčet s nima do západu Slunce ke šťastnýmu konci skvělýho bijáku vo rychlým zbohatnutí, ale ejhle!

Telky, co mu měly vydělat na vysněný bávo, který by najisto udělalo dojem na vobyčejně povolný bránický holky, prostě nikde! Von asi někdo jinej nebyl tolik váhavej a vopatrnej! Takhle Čenda promeškal svou životní příležitost, a další už nikdy nepřišla, i když všecko uskladněný zboží prohlížel třikrát denně, že manažéři až vejrali nad tím nezvykle vysokým pracovním nasazením, a dneska kudy chodí, tudy si vyčítá, že byl pomalej a blbej!

Všecky sny mu proklouzly mezi prstama, což se stalo mnohejm z nás! Život lidskej je holt plnej ztrát a zklamání, a je třeba se nad to povznést – co bylo včéra, bude zejtra zas, jak zpívá Olda Novej! Všecko jednou pomine, dobrý i špatný, bez vohledu na to, jak bysme to bláhově zkoušeli pevně svírat a balit do pytlíků, aby nám ty radostný časy dýl vydržely!

Po vrcholu dycky následuje oudolí, jako v přírodě, to už je takovej pevně danej koloběh života, a musí se to přijmout! Dyk bejt pořád na vrchólu, to by jeden akorát dostal závrať, páč udržet se tam, vodhánět všecky dotírající hladový vlky, to chce fištróna i velký nasazení, což časem vyčerpá každýho! Navíc, proč pořád bojovat s tím světem, vo kraviny, banality, co stejně nic neznamenaj?

Vono zažít ňáký to dílčí zklamání je prostě vejhodnější, než sedět zejtra někde na Ruzyni v těch slušivejch pruhovanejch teplákách, že jó? Možná se Čenda tou váhavostí vyloženě zachránil, páč tam třeba ty bedýnky byly vedením jeho firmy přímo nalíčený, důmyslně nastražený, jakej ptáček se jako chytí a bude je chtít štípnout, aby všema mastma mazaný manažéři viděli, kdo z kolektývu má ty nečestný sklony! Vo tom jsem slyšel, ňáká vymakaná americká kontrolní metóda, jak votestovat loajálitu skladníků, totiž nabídnout jim před nos pořádnou porci pokušení!

Takže teď má Čenda sice pořád jen těch svejch skromnejch patnáct hrubýho plat, což fakt není na rozhazování, a na bavora se chodí dál jen toužebně koukat přes plaňkovej plot, ale zase jeho pečlivě vyretušovanej vobrázek visí na nástěnce nejlepších pracovníků firmy, a snad dostal i ňákou veřejnou pochvalu, jako za vzorovou poctivost, s níž byla spojená i hodnotná věcná vodměna, dva lupeny do bijáku na ten novej celovečerák se Šmoulama ve 3D!

Vono se někdy prej má spěchat, abyste nezmeškal, ale jindy zas prej nemá, abyste se neunáhlil… nó, vyznejte se v tom! A takovou bystrost a rozvahu, vidět hnedka, co je levý, a co pude bez neblahejch následků na vašem ctěným trestním rejstříku, to vás naučí právě vostrá praxe na ulici, kde nejni čas ani prostor na chyby! Minový póle je proti tomu sad plnej voňavejch růží a tančících víl, to vám povídám!”

„Kdybyste se, vy dobytku, jenom viděl!” láteřil nadporučík. „Tahle žalostná parodie na chlapa si tu bude hrát na vojáka?! Tahle mise, to musí být za trest! Že prej vás dostanu jako pobočníka, poradce? V čem byste mi zrovna vy, blbe nejapnej, civilisto všivej, mohl asi tak poradit? Těžítko ze stolu by mi poradilo líp, a aspoň by při tom drželo hubu! Vy normálně parodujete sám sebe!

A přestaňte žvejkat, jak kráva Máňa někde na louce, když s váma mluvím, sakra!

Vy jste zase určitě chlastal, viďte, a teď si myslíte, že když sežerete paklík žvejkaček, tak je všechno v pořádku, že jo, nikdo vaše vážný prohřešky proti služebním řádům nezjistí! A to se dost mejlíte! Víte, jak to z vás minule táhlo?

Když mi pak velení slavnostně řeklo: ‚Tohle je tvůj novej klíčovej spolupracovník!‘, myslel jsem, že někomu asi musela spadnout kometa na hlavu!

Heleďte, já bych dokázal udělat vojáka i z poslíčka z hokynářství, nebo z pasáka hus na louce, možná i ze čtyřicetiletý kadeřnice z luxusního salónu, co si právě lakuje dlouhý nehty a flintu by do ruky jakživ nevzala, natož aby ji pěkně bajonetem zabodla do nepřítele, třebaže prosícího o život, jak se sluší a patří při pořádným útoku!

Ale snažit se udělat vojáka zrovna z vás??? Ani tisíc let tvrdý práce by mi nestačilo, abych zrovna vám vysvětlil, co to obnáší, bejt voják, protože vy jste jednoduše ztracenej!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com