Vysuňte zadní část

„Tanky! Ze severu!” přiběhla hlídka z okraje vesnice.

„Připravit se na kontakt!” přikázal nadporučík. „Rozdělte si raketomety! Švejk a pět mužů se mnou! Ostatní, zadržíte tady nepřítele, co nejdýl to půjde, a pak se přesunete jeden kilometr ve směru 270. Tam bude shromáždiště!”

Kolem vsi ustupují poslední nepřátelské tanky a naše smíšená bojová skupina dostala za úkol, zastavit tyto zbylé nepřátele, aby mohli být zaslouženě postaveni před válečný soud a zodpovídat se za své těžké zločiny proti mezinárodnímu právu.

Naši muži si soustředěně berou protitankové zbraně a zaujímají skrytá postavení kolem vsi. Nepřítel nic netuší o důmyslné léčce, kterou na něj naše vynalézavá Armáda nastražila, a vjíždí přímo do pasti!

Stroje protivníka jsou jeden po druhém vyřazovány jak přesnou dělostřelbou, tak našimi hrdinnými vojáky s protitankovými raketomety. Už už je slyšet vítězné hurá! Je po bitvě! Zvítězili jsme!

Jeden z hrdinů, Josef Švejk z elitní specijální jednotky PSYOPS, odhazuje vystřelenou pancéřovku a při pohledu na doutnajícího obrněnce praví: ‚Krucinál, to byla ale šlupka!‘, zatímco mu generál připíná zasloužené vyznamenání na uniformu.

Švejk definitivně odložil počítač a také se sápal po raketometu. Pohádky skončily! Nyní přišla chvíle na skutečné hrdinské činy!

„Co to zase blbnete, Švejku?” žasnul nadporučík nad tím konáním.

„Já chci dostat aspoň jeden tank, pane obrlajtnant! Vlastnoručně a bez asisténce! Za to mám metál natuty! V tom mi nemůžete bránit! Já už jsem do svýho zpravodajství stejně napsal, že jsem jeden zničil, a že mě za to povejšili! Tak se to nejčko musí stát i v realitě! Jinak by to byla hrozná lež!”

„Vy pitomče, tohle jsou přece moderní tanky s reaktivním pancířem a bůhvíčím! Ekvivalent metrový vrstvy oceli! Tahle špuntovka je dobrá leda tak na vrabce a stejně potřebujem nenápadně zmizet, aby nás nesledovali! Nejsme tu na bojování a hrdinství, ale abysme bezpečně donesli ty krámy, nebo jste zapomněl? Nechte to jinejm hrdinům, a pojďte! Ihned!”

Pospíchali na západ. Za nimi se již naplno rozhořel lítý boj. Rychlopalné kanóny ‚Šárky‘ i ‚Tety‘, naládované průraznou municí, zlověstně duněly. Bylo přesto jasné, že obránci Lhoty nemají sebemenší šanci. Obětovali se pro vyšší zájem, co se nyní pohodlně nesl ve dvou batozích.

Jeden z nepřátelských tanků se valil zahradami trochu stranou hlavních sil, z boku k běžícím vojákům.

„K zemi, Švejku!” zakřičel ještě nadporučík, když se z hlavně tanku zablesklo, nedaleko vybuchl protipěchotní granát, a hned spustil kulomet. Cosi nadporučíkovi cinklo na zádech, a v boku ho zabolelo, asi jak sebou prudce praštil. Pomyslel si, co to bude za malér, jestli tu korunu donese prostřelenou! To bude nehezká mimořádka! Jedině to snad hodit na podřízeného, a bezpečně to omluvit jeho neskonalou hloupostí…

Ten se zrovna plazil, co mu síly stačily, zatímco kolem něj hvízdaly projektily. „Doprdele, pane obrlajtnant… dyk voni po mně dovopravdicky střílej, aniž bych jim cokoliv nehezkýho udělal! Dyk jsem jen pucflek, ouplně nevinnej! Ale já vám to říkal, že si mám vzít tu petardu! Jak by se hodila! Takhle je metál v hajzlu, a teď mě eště sejmou, ouplně bezbrannýho!”

Ale pak si povšiml, že opodál leží jeden z padlých obránců. A poblíž něj ležel protitankový raketomet, který nestačil vystřelit, než jedna z prvních kulometných dávek útočníků definitivně ukončila jeho sny!

Švejk zapomněl na všechno! Oči se mu rozzářily! Jeho svět se zmenšil jen na černou kovovou obludu, valící se přímo na něj, na kovovou trubku raketometu opodál, a na metál, co dostane, když tank vlastním přičiněním zničí! To udělá, a hned! Bez váhání!

Odhodil batoh do kopřiv, bez ohledu na cenný obsah, že se pro něj pak vrátí, pušku si hodil na záda a chopil se s nábožným obdivem nové zbraně, co mu pomůže zajistit pozvánku do Španělského sálu, a čirou náhodou zrovna 28. října, když se tam udělují státní vyznamenání! Ale nebude tam ani jako pouhý divák, ani jako prodavač zákusků v kantýně, kdyby paničkám během ceremonie vyhládlo! Bude mezi vyznamenanými! Také si půjde pro metál, a hrdě, spolu se sportovci, umelci, vědci, jinými vojáky… protože bude mít také nesporné zásluhy!

Opojen touto sladkou představou, Švejk hbitě zalehl, a plížil se soustředeně vpřed, osudovou raketu pevně v rukou, oči pozorně upřené na místo, kam za chvíli tank zasáhne!

Napadlo ho, že pro jistotu vyřazení tanku ho musí zasáhnout zezadu, a tak se odvalil ke stěně blízkého domu, a schoval se za ni, s tím, že nechá tank přejet, a pak teprve odpálí svou vyvolenou raketu! Tetelil se nad tím, jaký je to perfektní plán!

A nejlepší na tom bylo, že se celá ta budoucí slavná historie odehraje přímo před mnoha svědeckýma očima, jak nadporučíkovýma, tak dalších kluků z kumpanie, takže vše bude mnohonásobně potvrzeno! Švejk byl šťastný blahem, jak se všem konečně předvede! Ne pár vojáků, ale celý svět se na něj díval, takový měl Švejk pocit! A teprve, kdyby ho tak zrovna v té chvíli mohl vidět děda! Ten by byl na nezdárného vnoučka dozajista moc pyšný!

Švejk si však při svém snění neuvědomil, že nepřítel si svoje tanky odpovědně chránil, a tak kolem nich vždy byla pěchota. Jen pár metrů od Švejka obezřetně postupovala celá rojnice cizinců s kuklami na hlavách, co pálili po všem kolem, aby znemožnili zamíření tanku.

Švejk slyšel povely v cizí řeči, nakoukl za roh, a spatřil je, jak se blíží. Měl však jinou starost – jak si zbraň prohlížel, nebylo mu najednou jasné, jak se vlastně ovládá. Ve filmu ‚Němá barikáda‘ to sice zvládnul i patnáctiletý kluk, ten Pepík, nebo jak se jmenoval, ale tato raketa byla jaksi technologicky vyspělejší, zdálo se zaskočenému Švejkovi! Vývoj holt pokročil kupředu, a stát se hrdinou ve 21. století bylo kapánek intelektuálně náročnější, než kdysi, zdálo se!

Naštěstí byl na trubici připevněný štítek s návodem k použití, asi pro blbý, a tak si Švejk oddechl a překotně se do něj začetl. Naneštěstí, v rychlosti čtení nikdy nebyl přeborníkem, a navíc mu věty moc nedávaly smysl. A ten kravál palby kolem ho rušil v soustředění!

„Vysuňte zadní část…” psalo se tam. Švejk ovšem netušil, která část je přední, a která zadní. Zvědavě nahlédl do ústí hlavně, kde se na něj usmívala roznětka protitankového granátu, již odjištěného, jak předtím chmatal všude možně!

„Takovej bazmek, kdo se s tím má číst!” lamentoval, zatímco kolem něj poletovaly kulometné dávky sem a tam.

Pak se vše kolem rozzářilo, jak na Lhotu nepřátelé shodili z letadel kanystry s napalmem. Švejk sotva stihl zavřít oči a zaclonit si je dlaní v rukavici, výheň ho ovanula, a řasy i obočí mu sežehl strašlivý žár.

„Nó todle je snad zakázaný, co je to za svinstvo! Poďte si to rozdat na zem, srabové!” zahrozil pěstí k obloze.

Před očima měl dosud mžitky, ale už tu byla jeho chvíle, hodil si raketomet na rameno, pečlivě zamířil, a stiskl spoušť… ale nic se nestalo!

Mačkal pojistku a spoušť, znova a znova – nic! Buď byla zbraň vadná, anebo se během boje poškodila.

Švejkovi se zhroutil celý svět. Tank postupoval dál. Žádný hrdina ho nezastavil! Metál byl v hajzlu!

Skleslý Švejk šel mezi vším tím kouřem a jiskrami z tisíce požárů kolem. Zapomněl se plížit. Celý svět pro něj přestal mít smysl!

Pak ho kdosi srazil na zem. Nadporučík! „Kde máte batoh, vy nekonečnej idiote?” obořil se na Švejka.

Ten jen letmo ukázal tím směrem, kde všechno hořelo.

Nadporučík raději nic neříkal a jen podal Švejkovi jeho batoh, který naštěstí vzal k sobě, než na ně z nebe spadlo to nadělení.

„Vona ta rachejtle musela bejt vadná už z vejroby, anebo je to prostě můj vosud!” pravil zcela zlomený Švejk. „Pane obrlajtnant, tak jsem to, vobávám se, zase projel, jako všecko! Já už teď pochopil, že budu v životě dycky jen nula, páč nemám štěstí, nebo mi není přáný, nevím! Prostě, všecko je to v tahu! Jediný, co zbejvá, je pívo a chlast!

Divíte se mi? Tadle událost mě bude pronásledovat do konce života, a eště před knězem, co mi bude dávat za padesát let poslední pomazání, si budu potisící říkat: kdyby! Kdyby todle, co kdyby tamto! Vodjistil jsem to? Neměl jsem si ten návod přečíst dřív, než tam u toho baráku? Co jsem udělal špatně?

Doprčic, musím se vrátit do tý pitomý vesnice, a sehnat jinou raketu! Vokamžitě! Musím to napravit! Nemůžu vocaď takhle vodejít, s prázdnejma rukama, bez ňákýho toho hrdinnýho skutku na svědomí! To by můj život skončil, v týdle zatracený Lhotě, já to vím! My sem fakt neměli chodit!”

Jenže místo Lhoty tu bylo už jen moře plamenů, a tanky nerušeně postupovaly kolem vesnice, zatímco jejich střelci pátrali po případných přeživších. Nikdo je ale nezastavil. Všichni obránci padli. Do jednoho!

Švejk byl též dočista zničen.

„Metál třeba dostanete i tak, Švejku. Víte, ony se ty vyznamenání nedávají jen za ty zničený tanky, ale i za něco jinýho. S tím si nedělejte starost. Ale teď už se musíme pohnout dál!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com