Začne to jako sranda

Dostali se z toho. Za nimi boj dávno utichl. Cesta jim uběhla, až dorazili ke státní silnici, co vedla z jihu na sever, z Nižboru do Lán. A k jejich nemilému překvapení ji nepřítel využíval k čirému dopravnímu ruchu. Nadporučík opět váhal, zda ji přeběhnout ještě za denního světla, nebo počkat do tmy. Protože pokud je nyní spatří, mohou na ně udělat hon.

„Tak raďte, Švejku, ať zapomenete na svý chmury a přijdete na jiný myšlenky. Překročit silnici, nebo čekat? Říkal jste něco o okýnkách. A co když nepřítel ví o tom objektu, kam jdeme? A stahuje se tam? Čím dýl budem čekat, tím spíš se nám stane, že tam už bude!”

„Tak to by byl gól, pane obrlajtnant!” vrátila se Švejkovi nálada. „Přisupět tam s jazykem na vestě a zjistit, že ten zatracenej bunkr je už dávno dobytej, vojclové nepřítele si před ním poklidně vopejkaj na vohníčku buřty ke slavnostní večéři a mladičká céra ňákýho místního všivýho kariéristy jim tam už dělá procejtěnej kolaborantskej striptéjs!

Pak nám fakt nezbyde nic jinýho, než trajdat po Čechách s korunovačníma klenótama v ruksaku, a nakonec, až budeme mít takovej hlad, že budem šilhat a vrážet do stromů, vyhandlovat je za kus ubohýho žvance vod ňákýho hodnýho sedláka, a eště mu děkovat, jak nám píchnul v nouzi!

Ty Lány, není to taky ňáký sídlo našich zasloužilejch prezidéntů? Nó, tak to je potom přece ouplně stylový znamení vosudu, to by přehlídnul jen blbej! Dyk je to vocaď kousíček! Vemte si to všecko na sebe, povídám, a mašírujem na Lány! Měl byste se voficiálně ujmout vlády! Jednou se vo nás budou zvídaví školáci učit, jak jsme dneska uzavřeli v Lánech ten čestnej, správnej, bezpodmínečnej mír! Za naši zemi její vznešenej pan král, Svatopluk… dyk to snad byl taky ňákej král, jako se vy jmenujete křestním, né?

Vy jste se pro todle, pane obrlajtnant, prostě narodil! Neutíkejte před svým vosudem, co vám byl vloženej uznalejma sudičkama už do kolíbky! Možná jste bejval nicotnej pěšák, ale teď jste přešel celou šachovnici, a stal se z vás ultimátní asset, co může změnit dějiny!

Kde je teď pan generál, i s jeho řečma a parádní uniformou? Prezident, co nám lhal, jak je všecko v richtiku? Ale vy? Poslali na vás tanky, rakety, miny, napalm, kulomety, nevímco eště za hrůzy, dokonce vás i zatkli, a vy jste pořád tady! Né voni, který jsou už všici v tahu, padlí nebo někde v hajzlu, zalezlí jak krysy! Vy!

Udělejte to! Zachráníte naši zemi, a dojatej nepřítel, co bude jen bezmocně vejrat na tu aristókratickou ušlechtilost, skloní svou neurozenou hlavu, nechá nás bejt, a vodtáhne uzurpovat zase jinam, votrava jeden! Vyhlásíme konečně neutrálitu, to se mělo stejnak udělat už dávno, a bude věčnej klid a mír!

Budete spokojeně vládnout, až do konce vašich dnů, budete děsně spravedlivej i moudrej, a abyste se v tý vrcholný funkci necejtil vosamocenej, i ňákou tu hodnou bohatou princezničku vám jako věrnej sloužící vobstarám, po Evropě se jich potuluje spousta!

Třeba německej rod Hóhnlóhe, to jsou prej elitní kousky! To víte, vony si nemůžou pojmout za manžela ňákýho Férence z Podskalí, ty voddaně čekaj jen na vás, až dobyjete jejich vřelý láskyplný srdce pořádnou rytířskou ztečí a vohromíte je blejskavým rodovým erbem s brannejma ratolestma výjimečnejch dějinnejch zásluh! Co na to říkáte?”

„Jste blbej, Švejku. Jsme vojáci! Máme jen donýst tuhle zásilku. To je celý. Vy už si z toho děláte nějakou romantickou pohádku s princeznama. Jenže tohle je válka, vy pitomče!”

„Pravda ale je, že pokavad prezident někam zmizel, uznejte, že určitý právo na vládu fakt máme! Vostatně, co je symbol našeho státu? Hrad, a hned potom tydle klenoty! Prezident vzal z Hradu roha, takže z logiky věci, páč jsou klenoty movitá věc, kdo je má, kdo je drží takhle pevně v prackách, může bejt kdokoliv kdekoliv, a vládne zemi, nó né? Je to přece něco jako řetězec velení v Armádě! Vodpadne vyšší, přejde to na nižšího! Konkrétně zrovna na vás, velitele našeho vyvolenýho klenotovýho komanda!

Já navrhuju, abysme sofort mašírovali do Lán, a stvořili novou vládu. Co říkáte, klucí?” oslovil Švejk mančaft, který již věděl, co nesou. Bylo třeba jim to říct, pokud by nadporučík a Švejk padli.

Zaznívaly hned mnohé názory, že by málem zapomněli, že se chtěli poradit, zda jít přes silnici za dne, či nikoliv. Občas po ní přejelo nepřátelské vozidlo. Nemohli si být jisti, že je nikdo neuvidí.

„Co bysme tady přebíhali, jak ňáký uprchlí zločinci?” odmítl Švejk takové úvahy. „Normálně si to všechno nasaďte, pane komandýre, a jdem vyjednat vytouženej mír! Možná dosáhnem i ňákejch velkorysejch oustupků z jejich strany, když budem neoustupně tvrdý a pohrozíme jim ňákou tou děsivou, apokályptickou pomstou za jejich nevyžádanej vpád do naší pokojný krásný země, co patří lidma milovanýmu a ctěnýmu králi Svatoplukovi, kterej z boje nikdy neutíká!

Ani nemluvě vo těch hrozivejch rytířskejch zálohách z vrchu Bláníka, co už dupou tisícema koňskejch kopyt a řinčej poctivě kovanejma středověkejma mečema na cestě k poslednímu bojišti, abysme společnejma silama nepřátele vobrátili na zbabělej útěk do zapomenutí, bez vohledu na to, jaký přiblblý technológicky pokročilý zbraně na nás maj zákeřně nachystaný, a myslej si, že se tím jako snad něco vyřeší, přitom to byly jen vyhozený prachy!

Tady se totiž bojuje srdcema, né kanónama a šrapnelama! Prostě je tady nekompromisně smetem do Berounky, i s těma jejich tlustokožnejma tankama, pá pá!

Sakra, voni nám v magacínu nevydali bílý prápory, velká chyba! To je taky moc důležitá pomůcka pro každýho vojáka, aby se případně mohl bezpečně vzdát, nebo požádat nepřítele vo možnost čestný kapitulace! Nemáte někdo aspoň bílý trenýrky?”

Zjistilo se, že v týmu mají dvoje bílé trenýrky, jedny bílé slipy, jedno bílé tílko, a jedno tričko, různého stupně čistoty.

„Nó, z toho už by se ňáká skromná fangle slepit dala!” liboval si Švejk.

„Švejku, přestaňte s těma komediema už konečně!” supěl nadporučík.

„Promiňte, pane veliteli, ale já to myslím vážně! Víme všichni, že se to prohrálo! Ale pokavad nikdo nepůjde za nepřítelem, aby se mu čestně vzdal? Tak tady dál budou zbytečně padat naši vojáci i nevinný vobčani, kluci i holky, mladý i starý!

Já myslím, že pokavad bysme chtěli pro republiku něco udělat, tak jí určitě nepomůžem, že tydle krámy budeme někam dál stěhovat v báglech, aby zase skončily zamknutý někde v temnotě klímatizovanýho trezóru a nepomohly ničemu!

Dyk těm nebohejm klenotkům samotnejm musí taky bejt líto, že jsou furt chudáci někde zavřený pod zámkem, jak kdyby chudáčkové něco hroznýho provedly, a nepomáhaj akutním vyšším zájmům!

Já říkám, použijme je bez váhání, jako ultimátní nástroje! K tomu byly přece vyrobený i nazdobený drahejma kamenama z peněz daňovejch poplatníků týdle naší země! Kolik lidí se na tu srandu muselo složit! Dojednejme s nima teda mír, tak by to lid chtěl! Čas na pořádnou PSYOP!

Kolik vobčanů tím zachráníme?! Prezident je někde zalezlej, taktizuje a promlouvá k nám vzletnejma slovama vo hrdinným vobětování se za republiku, a naši lidi zatím zbytečně kapaj, páč tadle válka je nad naše možnosti! Prostě je to celý už ouplně zbytečný! Já říkám, zastavme ty hlouposti, když už jsme dostali tu jedinečnou příležitost! Ba možná až vyloženou povinnost!

Jó, jsme vojáci, ale co je teď naše země? Kdo jí vládne? Nevíme. Necháme se zbytečně krouhnout, aniž bysme tady cokoliv smysluplnýho vykonali, kromě toho, že jsme se nechali převálcovat, a neudrželi jsme ani jednu blbou Lhotu?

Pojďme udělat něco správnýho, a hned, ať to eště votočíme, tendle dlouhej podivnej den! Pojďme se dovopravdicky zapsat do našich dějin, páč tendle pokus, ten má všestrannej smysl! Nakonec je eště porazíme, páč todle nečekaj! Rozhodíme je, nebudou vědět, jak dál postupovat! Získáme takticky čas, naši věrný spojenci z NÁTO zatím dorazej, a vytáhnou nás z týdle polízanice!”

Na mančaft udělala ta řeč vcelku dojem. Našly se hlasy, které s ním souhlasily.

„Naše nicotná jednotka je vojensky stejně už bezvýznamná! A na partyzány si někde tady po lesích hrát nebudu, jsem zvyklej na každodenní teplej žvanec vod mý starý, a todle požehnání si nenechám urvat vod huby ani rozkazem samotnýho prezidenta!” shrnul četař Jelínek.

„Nó jó, ale co když ty klenoty třeba prezident potřebuje, a čeká na ně? A nemůže bez nich vládnout? Dyť my, pokud je zneužijeme, tak jsme čistokrevný zrádci republiky, a vůbec už nemluvím vo tom, že taky sprostý zloději!” ozval se jiný voják.

„Jenže todle je všecko ‚možná‘, kamaráde!” nenechal se Švejk odbýt. „Kde je prezident? Vidíš ho? Tušíš, kde ho najít? Né! Já ale dobře vím, že nahóru po týdle silnici jsou Lány! Je to znamení, že jsme se tady vocitli, i s těma požehnanejma věcičkama! A vzpomeňte si na tu Lhotu, pane nadporučíku! Tehdá na naší slavný vejcvikový mapě to byl poslední bod naší bojový anabáze, která začala tam u Jihlavy! To přece nemůže bejt pouhá náhoda!

Cosi nám říká, udělejte něco pro stát! Taky jsme se tehdá v březnu 1939 vzdali, vzpomínáte si na ten moc neslavnej den, jak zrovna sněžilo? A to přitom nebylo nic voproti tomu strašnýmu průseru, co máme na talíři dneska! Armáda už není. Nic už není! Tydle jen nekecaj, ale beze slova položili během jedinýho dne celou pyšnou Evropu na lopatky! Není nikdo jinej, kdo by nás zachránil – jen my, co jsme teďka na tom správným místě!

To je chvíle, kdy bysme měli udělat správnou věc, a vzdát se! Vyjednat mír!

Všici máme rodiny. Co by nám teď naši blízký pověděli? Abysme si dál hráli na tydlecty vznešený neporušitelný čestný přísahy a slepě poslouchali dávno neaktuální zmatečný rozkazy vod ňákýho nicotnýho štáby, kterej je už dávno někde v tahu, zahodil mundúr a k ničemu se nehlásí? Kde je vyšší zájem, kterej je nad všecky velitele a rozkazy? Ten je přece dycky platnej! Jen vo tom přemejšlejte!”

Nadporučík mlčel. Vnímal, že nálada už už hrozila vzpourou, a povšiml si ke svému značnému znepokojení, že většina mužstva je pro rezignaci, a zakázané vyjednávání s nepřítelem.

„Švejku, pojďte se mnou tady vedle, chci vám něco říct!”

Hned, jak osaměli, nadporučík začal syčet. „Tohle je vzpoura, vy idiote! Co to tady říkáte? Do čeho nás to ženete? Štvete ty kluky proti velení, proti mně!

Vy si fakt myslíte, že si budu hrát na krále? Já jsem pod přísahou, a ostatní taky! Vy nejste, a proto nevíte, co mluvíte! Nepatříte k nám, Švejku, a nemáte co kvákat do vojenskejch věcí!

Já pitomec, že jsem vás sebou bral! Věděl jsem už v Praze, že toho budu brzo litovat, ale že mi provedete tohle, že mi budete rozkládat morálku v mančaftu, jak kyselinou? Na co si to tady sakra hrajete? Jste jen obyčejnej dobrodruh, co byl celej život nikdo, nula, a když se pak něco semele, tak je vás všude plno, protože jedině za časů anarchie a zmatku jste schopnej, něco dokázat, což je krást, plenit a páchat nepřístojnosti, s pocitem nepostižitelnosti!”

„Poslušně hlásím, že tady zastupuju zájmy naší veřejnosti, prostě lidu, kterej má k věci taky co povídat, nemyslíte? A lid tudle vojensky ouplně beznadějnou situaci vidí jinak, než vy, pane obrlajtnant!

Navrhuje nevojenský, diplómatický, mírový řešení, když jste vy, třebaže jinak statečný vojáci, vobávám se při vobraně naší republiky tentokrát selhali, ačkoliv plně uznávám, že voperační podmínky byly mimořádně vobtížný! Někdy se prostě nedá nic dělat, i když se snažíte sebevíc. Ale trvám na tomdle názoru! Musím!”

Stáli proti sobě, a v nadporučíkovi kypěla zlost. Se znepokojením si uvědomil, že co asi začalo jako pouhá sranda a nadsázka, je najednou myšleno vážně. Měl by ihned zastavit tu vzpouru, a to se dle vojenských regulí dalo udělat jedině umlčením Švejka. Jenže ten se už nedal, a stále stupňoval svůj nátlak na přesvědčení družstva!

Nadporučík si znovu potvrdil, že až v boji lze poznat skutečný charakter člověka, skrytý za sociální fasádou. Pomyslel si, jak hluboce se ve Švejkovi spletl. Celou dobu poklidně dělá hloupého naivku, a nyní? Plánuje palácové převraty a revoluce! On, kterému se všichni smáli! Žalostně ho podcenili! Kdysi býval sardinkou, mřenkou, ale nyní byl zjevně nebezpečnou štikou v rybníce, a šel tvrdě proti všemu, co nadporučík zastupoval, čemu kdysi přísahal věrnost. Vyhrocené okolnosti vybízely ke krajním řešením!

Zbývala jediná možnost, jak znovu nastolit pořádek: eliminovat Švejka.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com