Zahraj mi loutkový divadýlko

„Pane obrlajtnant,” vpadl Švejk nadporučíkovi do kanceláře bez zaklepání, „máte chvíli času? Poďte se mnou někam ven, vyvenčit se, dyk tu sedíte celej den, čerstvej vzduch vám prospěje, a vaše pracovní vejkonnost pude strmě nahóru!” nenechal nadřízeného ani odpovědět.

Ten se bystře dovtípil, že se muselo stát něco velmi zásadního, ba až průlom velkého kalibru! Ani tudíž Švejka neplísnil za porušení subordinace, a hned sáhl po bundě.

Švejk skoro běžel, a s jistotou zamířil do pochybného podniku ve vedlejší ulici, kde se sice tvářili jako kavárna div ne pro intelektuály, ale ve skutečnosti se tu scházely místní závadové osoby, jako v nějaké klubovně, a vůbec se tu podezřele často šeptalo.

„Dej nám dva bíry, ale poctivou míru!” zavolal Švejk za pochodu na barmana, o kterém místní zlé jazyky tvrdily, že chodí každý týden dávat na policejní direkci nehezky obsáhlé referáty o hostech, a hned pokračoval dozadu, do odděleného prostoru, kde obvykle nikdo nesedával, byly tu spíše pivní sudy a přepravky a trochu tma. To se však nyní Švejkovi znamenitě hodilo.

„Průser, pane obrlajtnant! Ženu se za váma přes celou zasekanou Prahu. Klika, že jste byl eště v kanclu!” popadal Švejk bezmocně dech.

„Co se zatraceně stalo?”

„Naše nová kamarádka! Víte, že se mnou šla na tu radnici! Ale nevíte, co se tam stalo za hrozný věci! Povídal jsem si, esli se hned nevrátit za váma, ale zkusil jsem eště tu škólu, abysme to měli komplet! A tam to šlo rychle! Stálo mě to deset tisíc, a věřte mi, že každá ta koruna byla moc smysluplně zainvestovaná, vzhledem k nanejvejš cennejm informacím, co se za to pořídily!” chrlil ze sebe Švejk, a mocně lokal piva.

„Tak to konečně vyklopte, Švejku!” trnul nadporučík nedočkavostí.

„Začalo to ouplně nevinně,” sypal ze sebe Švejk a tvářil se napjatě. „Už nás čekali, starosta a tiskovej mluvčí, ňákej Bárta, takovej mladej řízek, věčně se usmívá, ale vy víte, že by vám bez váhání vrazil kudlu do zad, prostě politik ašpirant, vo něm na scéně eště uslyšíme!

Představila se jim, a hned spustila naplno. Nešla na to zle! Něco jako, že je potřeba vidět vyšší zájem i v problematice, kterou lidi považujou za kontrovérzní, jako podpora sportovních klubů, který jsou prej na penězích z gamblu dost závislý. Že sport je dobrej, páč zase zpětně vodvádí lidi vod heren a kasin a chlastu, prostě špatnýho životního stylu. Takže ty herny prej vlastně nepřímo platěj radnici efektývní protigamblovou prevenci, nebo jak to vysvětlovala, že je to jako společensko-ekonómickej cyklus.

Ale pak se stalo něco moc divnýho, to si poslechněte! Řekla totiž ňáký méno, který jsem nikdy neslyšel, že prej tadle vosoba s náma ouzce spolupracuje, a oudajně zrovinka tadle konkrétní persóna vypracovala ňákou vobsáhlou študii, která jasně potvrzuje, že sice herny maj hodně negatýv, ale i určitý společenský pozitýva, který nelze přehlížet!

Já jsem tomu jménu nejdřív nevěnoval pozornost, myslel jsem si, že je to ňákej renomóvanej akadémickej vodborník, hlavoun, vědátor, kapacita ve voboru společenskejch věd, a že vona se s ním před nima vohání, aby to jako brali vážně!

Všiml jsem si ale, že když to jméno vyslovila, ten mluvčí se zatvářil dost divně, jako kdyby zrovna zaslechnul něco moc vošklivýho! To víte, jak jsem nemusel mluvit, tak jsem je mohl voba dobře sledovat, každý pohnutí jejich vobličejů! A todle se přehlídnout fakt nedalo! Tam se vám zčistajasna ouplně rozklepaly vokenní tabulky tím napětím!

Za pár minut se ten mluvčí najednou zvednul, že abysme ho jako na chvilenku vomluvili, a vodešel. Byl pryč asi deset minut, vrátil se a povídal skoro prosebně, aby byl pan starosta tak laskavej, a šel vedle do kanceláře, páč jsou tam oudajně ňáký důležitý dokumenty, který ihned musí zkontrolovat, esli všecko sedí, a podškrábnout. Voba se nám moc vomlouvali, za to přerušení jednání!

Vrátili se po dalších asi pěti minutách, docela rychle. A tvářili se dost divně! Zatímco předtím byli dost uvolněný a nad věcí, a přišlo mi, že si nás vyslechnou, všecko nám vodkejvou a zasklej nás, páč nejsme nic, jen ňáký votravný švábi, co jsou pro ně bezcenný, prostě nuda, ztracená mise… tak najednou z nich byla cejtit ňáká tenze, až vobavy! To bylo ouplně vočividný!

Snažili se sice, tvářit se normálně, ale nejsem přece blbej, všimnu si! Řekli nám pak na rozloučenou, a to mi přišlo dost nezvykle stručný: ‚Děkujeme vám, že jste nám tuto komplexní problematiku vysvětlili i z jiného úhlu pohledu. Finální rozhodnutí o dalším osudu zmíněných provozoven bude učiněno v pátek, načež vás budeme okamžitě kontaktovat, a informovat o jeho výsledku.‘

A to bylo celý! Vona už neřekla skoro nic, a začala rovnou vodcházet a loučit se. Žádnej vrcholnej poslední argument, žádný poslední slovo, aby na ně eště apelóvala, jak píšou v každý knížce vo vyjednávání! Prostě nic!

Až potom mi došlo, že ten vobrat ňák souvisel s tím jménem! Páč potom, co ho řekla, a zmínila tu študii, tak potom vlastně už neřekla nic dalšího pádnýho! Jako kdyby to dílo bylo ňáký děsně klíčový?!”

„Nebo spíš to jméno,” spekuloval nadporučík. „Mluvčí ho šel vedle ověřit a musel něco zjistit. Zavolal starostu, aby ho upozornil, že je ve hře někdo mocnej? A že si musej dát okamžitě pozor, jako my, protože se zatahujou mračna?”

„Co se to děje, pane obrlajtnant? Vona přišla ráno, my máme vobavy! Voni mají vobavy vodpoledne! A společný máme jedině to, že jsme všici mluvili s ní! Hejbá věcma i lidma! Má buď náký děsný kouzlo, anebo v kapse nacpaný né tak docela veřejně dostupný informace, a možná i ňákou podivnou legitimaci!”

„Někdo, něco za ní musí stát, to je jistý! A co ta škola?” připomněl důstojník.

„Vo škole mi ani nemluvte, pane obrlajtnant, tam se to epesně zvrtlo! Byla tam teda moc vochotná paní. Říkal jsem jí, že jako vedu jeden renomóvanej časák, co se zabejvá kulturou, a tadle holka že se jako přihlásila na práci tý redaktorky, ale chci si ji kapánek vověřit, esli to není nějaká hochštaplérka, že jako chci jen ty nejlepší zaměstnance pro mý slavný médium!

A paní povídá, že chápe mou přirozenou vopatrnost, ale pokavad prej dotyčná chodila k nim, na tu jejich elitní univérzitu, nemám prej mít vobavy! A já zase, že se chci jen ujistit, dyk vona je tadle těžká doba, a rozvahy není nazbyt, než si někoho pustíte skoro do vobejváku, že jó! Pak jsem jí předal vejtisk časopisu, pro kterej oudajně makám, aby se mrknula, že by taky ňáký jejich študenti k nám mohli přijít na stáž a mohlo by to pro ně bejt vejhodný, že by získali cennou praxi, která se dneska u zaměstnavatelů tolik cení… nó a v tom časáku bylo, náhodně vložený mezi listama… však víte co!

Říkala teda, že to zkusí. Ale já na ní eště: ‚Paní asistentko, prosím diskrétně!‘ Vidíte, jak jsem byl vopatrnej, pane obrlajtnant? Já věděl, že si musím dát nevídanýho majzla, a postupovat v hedvábnejch rukavičkách, páč todle je ňáká dost vysoká partie, jak se mi zdá už vod rána! Nó řekněte, neměl bych talent i na tu rozvědku? Přimluvte se za mně jednou na vyšších místech!

A tak se k těm žádanejm datům dostala vodlišnou cestou, přes vonačí systém, než normálně používá pro tu študijní agendu. A todle si poslechněte! Povídá mi potichu: ‚Ještě, že jste mě upozornil, on je tady na její složce tickler!‘ A tvářila se moc zaskočeně, což mě zarazilo, dyk vona má přehrabování v těch datech přímo v popisu práce! Ale u naší kámošky? Prostě, další zaraženej člověk v tendle podivnej den!”

„Co to je, ten tickler?” tázal se nadporučík.

„Já to pochopil tak, že je to něco jako ten barevnej lepík, jak si lidi dávaj na monitor, aby nezapomněli na povinnosti. Něco jako, že když se splní ňáká podmínka, tak se má něco vykonat. Třeba u přítelkyně v práci prej, když vypadnou terminály na platební karty, má se zavolat na jedno číslo.

Ale todle bylo nastavený automaticky – klik, votevřete složku jistý študentky, a vodešle se hned automatickej mail! Viděl jsem na vlastní voči seznam posledních absolventů, a jen u jejího jména byl takovej maličkej divnej znak. Jako, že je tam nastavenej ten tickler!”

„Ajaj, Švejku! Takže o ní nemáme nic konkrétního, jen jedno: je na ní evidentně velikej zájem, nyní je to plně potvrzený! Sichrujou jí, krejou jí ze všech stran, a hodně důkladně!

Klika, že to ta vaše hodná ženská neotevřela! Je totiž možný, že tam stejně uvnitř nebylo nic, prostě prázdná složka bez dat, zřízená jen za účelem, počkat si na nějakýho mlsnýho čmeláka, co si přilítne k lákavý květince, a bude ji chtít ochutnat! A ty na druhý straně zajímá, co je to za čmeláka, jak se jmenuje, odkud se vzal, a jakej má na naší kamarádce květince zájem!”

„Poslušně hlásím, že něco podobnýho mě napadlo taky! Teď asi chápete, proč sem sprintuju, jak vo život! Vobyčejně bejvám ouplně klidnej a tramvaje nedobíhám, vono mi nic neuteče, ale dneska jsem vopravdu pelášil!”

„Udělal jste dobře! Jenom mi to celý není nějak jasný! K čemu to celý má sloužit? V čím zájmu? My jsme přece věděli od začátku, že naše Agentura je v podstatě krycí organizace, tím se nikdo netajil! Vypadá to ale, jako kdyby to mělo ještě nějakej vyšší rozměr, o kterým nám nikdo neřekl! A jak se na to dívám, tak Armáda tady asi netahá za nitky. Musí to bejt někdo ještě výš!”

„Kdo je tam eště vejš, pane obrlajtnant? Tam už je jedině samotný Ministerstvo Vobrany, nebo snad myslíte ňákej tajnej, spikleneckej spolek? Mimo voficiální mocenský struktury, ale zdařile hejbající s nitkama?”

„Do toho nám nic není, Švejku! Budeme dál dělat, od čeho jsme placený, a budeme předstírat, že o ničem nevíme! Víte přece, jak se říká – nikdy neříkej protistraně všechno, co víš! Takže na tenhle rozhovor, a všechno, co jste dneska viděl a slyšel, zapomeňte! A to je rozkaz!”

„Nejsem si ouplně jistej, pane obrlajtnant… nemělo by se to hlásit vejš? Poslyšte, nemáme dokonce povinnost vohlásit, když jsme se přesvědčivě dozvěděli vo skutečnostech, co by mohly neznámou mírou vovlivňovat nejvyšší zájmy státu, a konkrétně brannou moc? Vobranu týdle země? S tim přece nejsou žerty! Pár lidí se na to vykašle, a zejtra nám tu zase po náměstích pochoduje král Kazisvět!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com