Zapomenutej hrdina

O sto let dříve si mladý voják v rozedrané uniformě, bývalý příslušník 28. pěšího pluku císařské armády, co zběhl k Rusům již v září 1914, vyzvedl v zajateckém táboře v Tjumeni poštu, a posadil se na postel, jejíž proleželý slamník věru nevábil čistotou, aby měl trochu klidu pro ten vážný okamžik, který mu změní budoucí život.

Poctivě upil z láhve rumu, a začetl se do osudového psaní, co mu přišlo od ‚Vedení Svazu čs. spolků na Rusi‘:

2/XI.1915.

Josef Š v e j k, vojeno-plený 33.rota

Velectěný pane!

Při našem průjezdě Kijevem četli jsme Váš dopis, adresovaný p. Červenému. Velice nás potěšilo, že se ještě našlo české srdce tak vřele bijící pro slovanskou věc; jenom ve znamení slovanství a uskutečnění jeho ideálů může český národ zpět dobýti své svobody. Samo sebou se rozumí, že nesmíme čekati, že nám svoboda spadne sama do klína, nýbrž že si musíme sami ji zasloužiti. Veliké cíle se dají dosáhnouti jedině napětím vůle a velkými oběťmi.

Překážky k vstoupení Vašemu a Vašich druhů do České Družiny jsou nyní odstraněny a udělejte si seznam těch, kteří by chtěli do České Družiny vstoupiti.

Tento spisek oznamte Svazu Česko-slovenských spolků na Rusi /Petrohrad, Bassejnaja 6/. Buďte ale velice bedlivým při jeho sestavování, by se do Vašich řad dostali skutečně jenom Češi nebo Slováci, kteří z opravdového přesvědčení chtějí jít za tím praporem, za kterým jde Česká Družina. Velice často se k Čechům hlásí i Němci, kteří trochu umí česky jenom proto, aby požívali výhod, které jsou učiněny pro Slovany. I mezi Čechy se najdou lidé, kteří nám cti nedělají a proto na každého, kterého do svého středu vezmete, se u jeho soudruhů ještě přeptejte.

Jakmile Svaz obdrží Váš seznam, budete posláni do reservního batalionu České Družiny, nacházejícího se v Kremenčuku, pro seznámení se s ruskými vojenskými pravidly, načež asi za 6-7 neděl, budeme Vás moci přivítati do řad našich.

Objednali jsme Vám vycházející v Petrohradě český list ‚Čechoslovák‘, abyste byli informováni o událostech dne a doufáme, že jste jej již obdrželi.

Přejeme Vám mnoho zdaru k Vaší činnosti a s krajanským pozdravem tiskneme Vám ruku.

L. Tuček v.r., Zd. Reiman, v.r.

———-

To byl samotný počátek velké anabáze starého Švejka, co se jakousi neuvěřitelnou shodou okolností stal později, po tažení u Zborova a Tarnopolského ústupu se štábem 1. divize, nakonec tajným kurýrem čs. diplomacie, s důvěrou nejvyššího velení, pověřen nanejvýš riskantními úkoly zvláštního poslání, zásadně za frontovými liniemi, za něž si vysloužil Čs. válečný kříž, Revoluční medaili a Mezispojeneckou medaili, vše uděleno v roce 1919, po definitivním návratu do vlasti.

Avšak oproti své románové, značně umělecky zkreslené podobizně, skutečný Švejk byl o mnoho méně veselou a bodrou postavičkou! Byl to jedinec spíše zamlklý, introvertní, a nijak výrazný, ovšemže kromě své poněkud zavalité tělesné stavby.

Rozhodně by se však v jeho dalším životě daly najít značně kontroverzní kapitoly, které by mu věru nezískaly sympatie veřejnosti! Jako třeba ta, kdy se v 48 letech stal, na stará kolena, dočista náhodou, poprvé a naposledy otcem, protože jakékoliv manželství, rodinu či potomky celý život programově odmítal.

A upřímně, ani pro ženy nebyl nějak zvlášť lákavým partnerem! Spíše než lehká konverzace s nimi ho bavilo vysedávání v hospodách nevalné úrovně u piva, plytké řeči se svými pivními kumpány, anebo zamyšlené mlčení. Nikoliv vymýšlení, co by se dalo ve společné domácnosti ještě vylepšit, nebo čím by mohl svou rozdychtěnou lásku překvapit, aby jejich vztah pučel!

Jenže pak se jednou stala ta ‚nehoda‘, a výsledkem bylo, že mu v podstatě náhodná známost porodila potomka. Jednalo se o ženu poněkud nestálou, nečitelnou, která sama o sobě neslibovala nějakou perspektivu partnerského svazku, avšak přesto byla Švejkova úřední žádost z roku 1944, aby tento potomek byl svěřen z její do ústavní péče, s úmyslem, že bude následně poslán na výchovu do Ameriky, poněkud silnou kávou!

Přestože otcovství na matrice uznal, jak se v něm asi pomíjivě hnulo svědomí, soudem předepsané alimenty platil značně neochotně a dokonce se stala ta nehezká událost, že když jeho syn dosáhl věku osmnácti let, a starý Švejk omylem po jeho narozeninách ještě zaplatil měsíční příspěvek na výchovu, požádal jeho matku příkře o vrácení těchto peněz! Jednalo se o částku sto tehdejších korun.

Tehdy ho viděl syn docela naposledy, protože jinak se vídali velmi málo, a vlastně ani na jedné ze stran o to nebyl hlubší zájem.

Vzpomíná si na to setkání ještě dnes, jak tenkrát starý Švejk nastupoval do tramvaje, a ještě na ně zavolal, že se prý ozve, než jim zmizel. Navždycky! Věci proběhly rychle, ostatně, měl na to již pomalu věk. Dožil se 67 let!

Jakási vdova, u které poslední roky přebýval, jim potom zaslala pár jeho osobních věcí, a to bylo skoro vše, co po tom starém, dávno zapomenutém vojákovi zbylo, pomine-li se pochybný věhlas po časopisecké publikaci prvních částí Haškova pozdějšího románu. Po ní Švejk zatrpkl ještě více, a odmítal se na to téma jen sebeméně bavit.

Přežil nezraněn všechny nástrahy první světové války, co se jemu a ostatním legionářům ještě prodloužila, vykonal něco pro republiku, dokonce později zplodil toho syna a řeklo by se, že tím mohl být jeho život nějak naplněn. Léta poklidně plynuly a stárnul, vzpomínky na bujaré mládí bledly a mohlo přijít jakési smíření a klid.

Proto se směl rozplynout do nicoty, zatímco s jeho svérázným dědictvím se museli potýkat jiní!

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com