Zkus to vysvětlit pitomci

Ani pro Petru Klementovou se však věci nevyvíjely úplně příznivě. Takhle si to celé doopravdy nepředstavovala! Původně si myslela, že zajistí pohodlné, slušně honorované místečko dvěma kamarádkám z nadnárodní PR agentury, kde dříve pracovala. Ta nedávno bohužel nezískala kritickou státní zakázku a byla tak nucena, snižovat nelítostně stavy zaměstnanců.

Nemohla v tom holky nechat, to byla samozřejmost, přátelská výpomoc, vstřícnost, kterou by jí holky dlužily do budoucna a ve správný čas ji mohly Petře oplatit! Networking, barter, úderná hesla postmoderní doby!

A sama by na tom též mnoho získala, posunulo by ji to v kariéře hodně kupředu, k těm nejlákavějším příležitostem! Už už se viděla v týmu samotného ministra Obrany, a na nikterak zanedbatelné pozici, ještě dneska ráno, než šla do práce! A časem určitě Brusel, centrála NATO – výše už to ani nešlo, tam již bylo pouze modré nebe!

A teď najednou seděla na obědě, ale nikoliv s Danou, ani s Alenou, aby jim řekla dobré zprávy, které napjatě očekávaly, ale s tímhle prostoduchým, věčně kvákajícím Švejkem! Musela se vyloženě přemáhat, aby neutekla od stolu, protože bylo úplně jasné, že jejímu jazyku vůbec nerozumí, nemůže rozumět!

„Slyšel jste někdy pojem sociální síť, Švejku?” zkusila to na začátek úplně jednoduše.

„Nó jasně! Nejsem přece blbej, ani zavostalej! Sleduju žhavý trendy! To je teďka velká móda, ale já to neprovozuju. Nemám totiž počítač, musel jsem ho střelit v bazáru, když jsme jednou nevyšli s nájmem, páč nám přišel pěkně mastnej nedoplatek za elektriku! Voni to už zase ňák zdražili, jako každej rok, ách jó! A to jsem přitom ani moc nesvítil, páč vobvykle trávím večery v knajpě! Nebo že by se na naší přípojku napojil ten zlotřilej soused Zemánek, věčnej neplatič z přesvědčení? To jedině! Já si na něj eště posvítím!

Vono se sousedskejma vztahama to bejvá dycky komplikovaný. Jednou takhle náš domovník Stejskal zprudka naklusal na všecky partaje, a vyvěsil přísný veřejný voznámení, že prej jsou v platnosti ňáký nový a moc přísný požární předpisy, a na chodbě baráku nesměj bejt žádný věci, jako květináče, botníky, sušáky na hadry, almary s krámama a papírama, že by pak z toho mohl bejt požár!

Všici to vodpovědně uklidili, kromě starý Erbenový, která řekla, že to fakt nemá kam dát, že to jsou rodinný památky, a že se voficiálně šprajcuje novejm nařízením, páč si na ní stejně nikdo nic neveme! Nakonec se do tý skříně někdo zvědavej podíval, co je to za cennosti, a našel tam leda padesát let starý noviny, plechovku uschlýho laku a flašku vod limonády!”

„Takže sociální síť je vlastně taková pavučina, ve které jsou ta překřížení vláken jednotliví jedinci ve společnosti,” kreslila Petra na ubrousek jednoduché schéma a cítila, jak se začíná na zádech potit, když zaregistrovala Švejkův totálně nechápavý pohled.

„Každý z nás má kolem sebe takovou sociální síť. Rodiče, kamarádi, známí, partnerka nebo partner, spolužáci, spolupracovníci. To jsou kontakty, které všichni máme, a které na tomhle schématu mají podobu vláken, spojení, protože s těmi dotyčnými máme nějaký konkrétní typ vztahu.

Jak ale vidíte, na rozdíl od plně symetrické pavučiny v přírodě, faktická sociální síť jednotlivých lidí se značně liší hustotou. Někdo má třeba hodně známých a kamarádů, někdo zase málo. Někdo je veřejně známý, třeba úspěšný sportovec, nebo politik, či umělec, tak ho znají podle jména milióny lidí. Taková osoba má, pochopitelně, prakticky velmi rozsáhlou sociální síť, že by se tady na té kresbě až inkoust sléval!

Vaše jméno zná taky spousta lidí, i když vy je sám neznáte. Kdybych se třeba tamhle toho pána u vedlejšího stolu zeptala, zda zná pana Švejka, hned bude vědět, koho mám na mysli. Chápete?”

„Jó, tomudle rozumím! Konečně kapíruju!” hlásil Švejk nadšeně. „Vono je docela zajímavej pocit, když vás všici znaj! Víte, kolik jsem si toho užil už vod školky? Samozřejmě jsem každýmu řikal, že je to jen ňáká náhodná shoda jmen, ale nevěřili mi to! Dycky mě rovnou měli za blbce, ale na druhou stranu, v kolektývu jsem byl docela voblíbenej, myslím! Minimálně jsem všecky vokolo pobavil jen tím ménem!

A třeba dóle u řeky, na Oujezdu, mám dokonce i vlastní hospodu: ‚U Švejků‘! Jenže tam je to zařízený spíš pro cizince, co se ve značnejch počtech vochomejtaj kolem tý romantický Kampy, našinec by tam asi dost vyčníval! Možná by mi tam ale dali ňákou zajímavou slevičku na konzumaci, co říkáte? Měl bych se někdy poptat, až pudu kolem, snad tam budou kapánek uznalí, když už si troufale vzali méno mýho slavnýho rodu i za svoje!”

„Jistě! Kde jsem to ale skončila? Tento zjednodušený diagram je vlastně grafické znázornění společnosti,” pokračovala kapitánka snaživě. „Lhostejno, zda všech obyvatel nějakého státu, zaměstnanců korporace, určité sociální třídy, party kamarádů, nebo lokálního rybářského spolku. Vždycky, když se takto poskládají vzájemné vazby v určité skupině, můžeme to nazvat pojmem ‚společnost‘.

A nyní si zkuste představit, že byste chtěl maximálně efektivně oslovit lidi, příslušníky téhle určité společnosti, něco jim zkrátka účinně sdělit. Jak byste to udělal?”

„Nó, to je přece jasný, jak bych se to oučinně zařídilo! Třeba slavnej fotbálovej internacionál Vláďa Šmicer, zvanej všema náma věrnejma fandama spíš neformálním ‚Šmíca‘, tak ten by určitě přesvědčil spoustu lidí, že je třeba tadle kopací meruna dobrá, aby si ji ve vlastním zájmu kaufli, esli se taky chtěj stát slavnejma čutálistama, páč ho všici znaj a věřej mu víc, než ňákýmu syčákovi Fandovi Bíglerů z Třemošný, kterej mě v roce 1985 na táboře v outulný chatičce, kde jsem se ňákou nešťastnou náhodou vocitnul jako jedinej Pražák mezi samejma nabroušenejma Plzeňákama, moc důsledně přesvědčoval, abych prej ve vlastním zájmu veřejně prohlásil, že Praha je ouplnej zapadákov, a Plzeň, že je světově proslulý velkoměsto, jinak prej dostanu pořádně naložíno!

Nó, tak jsem to teda řekl, vona ‚zbraní votroka je zrada‘, jak píše pan Foglar v jedný moc poučný knížce! Ale vod tý doby se Plzni radši vyhejbám! Vono je to tam takový ňáký znepokojivě vostrý a my nebohý Pražácí tam zdá se nemáme tak ouplně na voňavejch růžích ustláno!

Povídal mi vonehdá kámoš, ňákej Lojzík Vaněrů, co se do Plzně nerozumně přestěhoval z našeho libeňskýho ráje jen kvůli tomu jejich vyhlášenýmu pívu, jak tam někdo prej jen přecházel ulici na červenou, a ňákýmu místnímu vysoce horkokrevnýmu policajtovi i z toho drobnýho přestupečku asi tak ujely nervy, že prej začal normálně na toho nebohýho hříšnýho chodce… střílet! Vostrejma patrónama, co měl nafasovaný hlavně pro případ nutnosti vodstřelu vzteklejch psů!

Celej zásobník ze služební Čézety prej na tu zlotřilou persónu vysolil, vopravdu žádná zdrženlivost! Svůj cíl, toho pilně zdrhajícího chodce, co ho náhlej strach vo holej život donutil kličkovat jak zajíce na honu, teda sice nezasáhnul, zato prej ouspěšně trefil hnedka dvě káry ouplně nezúčastněnejch vosob, jednu snad dokonce do sloupku, co je zrovinka u škeble, že se ten šokovanej řidič podruhý narodil a dneska musí slavit hned dvojí vejročí vzniku svý ctěný existence! A co byste řekla?

Von ten vopásanej, tehdá už bejvalej, to dá rozum, pozdějc u soudu prej přesvědčeně tvrdil, že si najisto myslel, že ten chodec je ňákej druhej Jirka Kajínek, prostě těžkej zločinec v pátrání na outěku, co jeho uměleckej trojdílnej portrétek prej určitě zahlídnul vyvěšenej na nástěnce bdělosti u nich na strážnici, a že prej na něj teda nejdřív volal ty dobře mejněný vejzvy, aby se vokamžitě neprodleně vzdal a zastavil po dobrým, jako ‚Jménem zákona!‘, ale marně! Žádná vodezva!

Von ten pachatel dál nerušeně zdrhal, dyk ho možná taky čekaly neradostný dožínky na tom Mírově, tak co zbejvalo, než aby se ho náš vodvážnej muž zákona pokusil zastavit těma krajníma donucovacíma prostřédkama, aby už ten nebezpečnej uprchlík nemohl páchat další hrozný zločiny na našem pokojným vobyvatelstvu?

Trval ve svý vobhajobě prostě na tom, že prej na tu votevřenou palbu měl plný právo, ba až povinnost, páč kde bysme to byli, kdyby nikdo neposlouchal příkazy policistů? A že to málem těžce vodsra… vodnesly jiný, dočista nevinný vosoby? Jak se říká: když se kácí les, tak holt lítaj žahavý třísky, i jiný horký věci!

Von prej totiž v tom svým akčním rozrušení dočista zapomněl vypálit i ten varovnej vejstřel do vzduchu, to bejvá taková slušnost vůči prchající galérce, aby se jako ušetřilo za erární černý pytle a práci havranů, a rovnou sázel kule do černýho, jak někde na Volympiádě při biatlónu!

A nakonec snad eště prej i vodvážně žaloval Vnitro, že ho oudajně protiprávně propustili bez vejsluhy, na kterou měl prej zaslouženej nárok, za dycky vzornej vejkon služby… a vyhrál to! Museli pak kvůli týdle nemilý kauze prej změnit celej služební zákon, vono to takhle už dál nešlo!

A toho chodce, co je nejhorší, nikdy nenašli, ani se jim nepřihlásil jak svědek, ačkoliv mu sladce slibovali, že prej mu za ten hřejch daj aminu a žádnej flastr! Von měl asi fakt něco na vošklivýho na svědomí! Takže je možný, že ten rozporuplnej pan dráb nakonec eště fakt konal správně, a ouřady mu tu služební poctivost voplatily ouplně nevoprávněným vylitím z policejních řad! Nó a teď, kde jen může bejt v tomdle nesmírně komplikovaným případě pravda? Co myslíte vy?”

„Ehm. Tak dál! To samé platí třeba, když je nějaký reklamní billboard v centru města, u rušné křižovatky, anebo zase na kraji vesnice. Ten první uvedený vidí více lidí, dokáže jich více oslovit, a více z nich si koupí třeba ten inzerovaný míč. Technicky vzato je billboard tady na Kulaťáku efektivnějším nosičem informace, ať už v jakýkoliv podobě a účelu, než…”

„Heleďte, já nejsem zase tak blbej!” přerušil ji Švejk dotčeně. „Mám i tu maturitu! Teda, až napodruhý, v září, a dali mi ji spíš za dobrý chování, a taky, aby se mně už konečně zbavili, voni se prej báli, že jim ministr školství kvůli mně sebere dotace, a udělá z nich pomocnou školu!

A autoškolu mám taky, napotřetí, a to mě eště navíc stálo dvě drahý flašky, jednu pro ouplatnýho inštruktóra, a druhou prej pro policajta! Ale možná je vobě vyžunknul ten zpropadenej, vychytralej inštruktór, a já to dal poctivě! Nalítnul jsem mu, jak starej vůl! Von totiž přišel s tím, že se tomu fízlovi ten den ňák nechce vypisovat řidičáky novejm absolventům, tak ho musíme ňák zmotivovat, jináč nás všecky natvrdo vyrazí a jízdy si pilně zvopáknem!

Ale to už se nedozvím, voni ho vylili, páč prej vošahával ty frekventantky, že jináč vysněnej řidičák nikdy nedostanou, pokavad nebudou kapánek přítulný a vochotný, když se chudák zrovna cejtí smutnej a vosamělej! Byl z toho moc vošklivej škandál, a hrozilo, že tadle naše povedená libeňská autoškola příde vo kšefty. A tak se to vyřešilo, jak byste řekla?

Jasně, typicky: pár slevičkama na kursovným, kytkama a drahejma bonboniérama pro holky, aby se jim dobře mlčelo, a padákem pro toho zlosyna, co mu vůbec nedocvaklo, co se sluší a patří! Kde bysme to vostatně byli, chmatat na někoho, kdo se musí soustředit na řízení?! Šáhnout někdo na mě, leknu se, a pošlu káru sofort do pangejtu!”

„Prosím, pokračujme! Co tím chci říct? Ve společnosti jsou určité, povězme, centrální uzly, právě z hlediska, že dokážou značně efektivně působit na okolí. Ať jde o člověka, billboard, knížku, či webovou stránku.

Co po vás chceme je, abyste nám pomohl tyto ‚centrální uzly‘, ať se již jedná o osoby či jevy, najít a identifikovat, ale to je ta snadnější část! Potřebujeme totiž, aby nějak podpořily naši věc, povězme, zájmy obrany státu!

Musí se najít, a musí se využít! Přesvědčit, aby nám pomohly! Tím, jak dokáží efektivně šířit sdělení dál, lze dosáhnout toho, že se pohled veřejnosti na Armádu pozmění, získáme novou podporu, a Armáda se stane více respektovanou, důvěryhodnou institucí, kterou občané budou brát za vlastní, a budou za ní stát za všech složitých okolností, které nás vzhledem k současné nestabilní mezinárodní situaci možná čekají. A konečně snad budeme mít pořádný rozpočet, jak zmiňoval pan plukovník!

Kromě toho jsou tu další důvody. Čím více lidí uzná Armádu jako plnohodnotnou možnost pro život i kariéru, tím lepší vojáky a vojačky budeme mít, protože bude více z čeho vybírat! Nemluvě ani o vhodném nasměrování mladých lidí, co by se jinak dostali třeba na šikmou životní plochu, ale v Armádě jejich život přitom může najít nový smysl!”

„Ale to přece není nic těžkýho,” řekl Švejk klidně. „Zaplaťte ňáký populární celebritě, a bude vám do médií kvákat, co budete chtít! Lidi se pohrnou tak, že vám pro ně všecky ani nebudou stačit mundúry! Tydle celebritky jsou prodejný doslova za sáček stříbrnejch a udělaj cokoliv pro kohokoliv! Kráčí jen vo vejši vobnosu. Každá má svou mrzkou cenu!”

„To právě raději ne, Švejku! To by bylo řešení ‚shora‘, silové, které by veřejnost opět snadno prohlédla, a naopak by nás to poškodilo! Vždyť jsme to už i zkoušeli, třeba tím velkolepým videoklipem od pana režiséra Renče, který měl demonstrovat sílu naší dnešní Armády, ale lidé se nám vysmáli, protože v tom videu bylo údajně více obrněný techniky, než jsme jí měli v té době tabulkově k dispozici, na což nějaký rejpal bystře upozornil v médiích a nenechal si od nás z PR vysvětlit, že k filmařskému řemeslu vždy nějaké to umělecké přikrášlováni skutečnosti patří! Efekt byl každopádně úplně opačný, než jsme původně zamýšleli: záporný, když se ještě pomocí nepřátelsky naladěných médií rozdmýchaly nežádoucí veřejné úvahy, zda částka za výrobu tohoto uměleckého díla nebyla příliš vysoká!

Svět se zkrátka nemá dobývat silou, protože síla plodí jen odpor! Proto je potřeba, najít řešení ‚zdola‘. Tiše a nenápadně, pilně, podkopávat odhodlání nepřítele k boji, když to řeknu vojenskou terminologií!

Slyšel jste někdy cizokrajný pojem ‚PSYOPS‘? Značí ‚psychologické operace‘. Takový mystický, až mýtický pojem! Ve skutečnosti prostě kouzla typu, že ještě včera byl někdo proti něčemu, a dnes je zázrakem pro, jelikož byl speciálními postupy PSYOPS přesvědčen, že je to pro něj samého, či jeho lidi nebo zájmy, vhodnější! V praxi je to též elitní útvar v každé moderní armádě, který má tu ojedinělou vlastnost, že šetří, až zachraňuje životy, ale nejen našich vlastních lidí, i nepřítele!

Porazí-li se totiž nepřítel psychologicky, není už třeba, bojovat s ním na válečném poli! Proto je náramně lákavé pro každou armádu, aby dovednosti PSYOPS rozvíjela v maximální míře! Prakticky se tak dají vyhrát celé války, bez jediného výstřelu! Stejně tak lze efektivně rozložit tábor nepřítele, který nejen, že proti vám nebojuje, ale ještě se postaví na vaši stranu, za vaše zájmy, které všemi těmi psychologickými kouzly přijme za vlastní!

V naší Armádě máme taky PSYOPS jednotku, ale ta nám nemůže ve věci příliš pomoct. Její příslušníci jsou prostě a výslovně vojáci, což je z hlediska přesvědčování roztříštěné a negativně zaujaté veřejnosti trochu problém!

Rozumíte, prostě jak projdou vším tím drilem a výcvikem a zjednoduší si svět na ‚vlastní‘ a ‚protivníky‘, na rozkazy a bojové úkoly, těžko po nich lze žádat, aby viděli všechno to jemné předivo vztahů v naší občanské společnosti, prostě v civilu, týlu, což je pro ně už dost jinej, ba málo srozumitelnej svět!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com