Ztracená mise

„Paní vedoucí… jeden rum!” zahlásil Švejk rozhodným hlasem, když v něm zvítězil svádivý názor, že by to chtělo něco ostřejšího na kuráž, než vše začne.

‚Neboj se, že to skončí, nebo to vůbec nezačne,‘ vzpomněl si Švejk matně na jeden z nemnoha elementárně intelektuálních filmů, které kdy viděl, a který utkvěl v jeho chatrné paměti jen proto, že jeho hlavní hrdinka, jakási mladá učitelka, co se nedávno přistěhovala do Prahy, aby tu dělala kariéru v počestné pedagogické oblasti, měla poprsí značné až hříšné velikosti, ač ho stydlivě schovávala do volných triček.

Její filmový objekt zájmu obstaral i tklivou titulní píseň, kde takto hrdince promlouval do duše, aby se neupínala na falešnou myšlenku, že nějaká láska, nějaká druhá osoba, by mohly samy o sobě naplnit její poněkud prázdný život, kde chybělo směřování, reálné cíle.

Švejk na tom věru v té době nebyl o moc lépe, avšak oproti filmové hrdince již poněkud postrádal výhodu mladosti. Zdálo se, že se vše nevyvíjí úplně správným směrem. Kdopak by neměl sny, ukované mladostí, optimismem, hladem, a též nerozvážností, naivitou? Ale pak přijde ten určitý věk a jen pohled do zrcadla člověku prozradí s nevídanou neúprosností, že se asi v lecčems mýlil a životní šance se od něj již nějak odklánějí… a přijdou neodvratné otázky, co jen bude dál? Kdo, co mu pomůže, co ho spasí? Kam vrhnout zbytek sil, než bude pozdě?

Seděl v zastrčeném bistru, nedaleko Vítězného náměstí na Praze 6. Pár stolků a bar, za ním příjemná obsluha neurčitého věku, co otevírala denně kromě neděle přesně v deset, přičemž v pracovní dny neuplynula ani čtvrthodina, a již podnik halasil veselým ruchem a cinkáním skleniček. Patřilo k místnímu svéráznému bontónu, popíjet již takto dopoledne a navíc v pracovní době těžké bílé víno, což měli v oblibě místní úředníci i drobní podnikatelé, rentiéři i pilně nakupující důchodci, a navíc, paní vedoucí se alespoň nenadřela s přípravou, takže vše probíhalo náramně svižně.

Josef Švejk, ročník 1977, pravověrný a hrdý Libeňák, zde seděl jen zdánlivě náhodou. Měl tu poblíž v posledních letech často náročná vyřizování a nebylo divu, že si tyto vysilující akce s nejistým výsledkem žádaly potřebné občerstvení v tekuté formě.

Vždy sedával na stejném místě, u prostředního stolu u výlohy, odkud měl skvělý výhled do ulice, a mohl pohodlně pozorovat všechny kočky, co se procházely kolem. Vždy si nejprve všiml jejich bot a nohou, těla jim dosud zakrývaly dřevěné žaluzie, co podniku dodávaly útulný ráz, a když ho dotyčná svým půvabem zaujala, neváhal ani zvednout oči, aby si ji prohlédl docela. Líbilo se mu, jak se tvářily soustředěně, když spěchaly za svými, jemu zcela neznámými zájmy.

Ale tato zábava byla jen kulisou pro těžké a náročné myšlenky, které Švejk měl, a které tu obvykle tak nějak mimoděk utápěl v rumu, žádné lepší řešení ho ani nenapadlo, než se pak, mírně otupělý a mírně optimistický, jak se životem ještě zatočí a světu to ukáže, vydal na dalekou zpáteční cestu domů, do své milované čtvrti.

Aby vykonal v životě něco smysluplného, již několik let usiloval o velkou a důležitou věc: uznání zásluh jeho přímého předka Josefa Švejka, ročník 1891, který se nespornou měrou zasloužil v roce 1918 o vznik samostatného státu, ale tyto zásluhy nebyly veřejně známy. Narozdíl od té pochybné pověsti, kterou Švejkovic rodině přinesl ten nešťastný nápad nezdárného Jaroslava Haška, že totiž právě Josefa Švejka seniora použije jako postavu pro své slavné literární dílo! To sice získalo jejich jménu i celé zemi po světě nehynoucí věhlas, ale dramatickou mírou poškodilo veřejnou pověst a vážnost rodiny Švejkových!

Nesli svůj neradostný úděl, kdy se jim svět vysmíval celá dlouhá desetiletí, statečně! Ale bublala v nich hořkost a oprávněný pocit, že jim bylo ublíženo, protože pravda byla možná docela jinde, než ji ten Hašek lehkým a poněkud nešetrným perem vykreslil!

Když se po listopadu 1989 otevřely dosud pevně uzamčené archivy, a bylo tak možné získat vojenskou složku starého Švejka, vypluly na povrch zásadní informace, které dnešní Švejk kdysi považoval jen za lidové povídačky, notně přikrášlené starým vojákem, co byl v té první válce, a které navíc dávno nikoho nezajímaly. Dnešní mládež již naprosto netušila, až na čestné sečtělé výjimky, kdo to byl Josef Švejk a čím se proslavil… maximálně tu postavu, dle ilustrací Josefa Lady, považovali za nějakou bezvýznamnou, úsměvnou figurku, karikaturu vojáka.

Jenže realita, narozdíl od toho, co bylo knižně vykresleno, byla zřejmě dramaticky odlišná! A mladý Švejk tudíž považoval za svůj čestný úkol a povinnost vůči rodině, napravit chyby, co se staly: získat pro svého dědu rehabilitaci, veřejné uznání!

Minimálně v tom smyslu, že budou veřejně publikovány materiály, dosud překvapivě v režimu utajení, a Švejkovic rodina se dočká právoplatného zadostiučinění, ač poněkud pozdě. Starý Švejk odešel již v roce 1958 a jeho syn, otec mladého Švejka, byl z věci, i ze svého fotra, natolik zatrpklý, že o ničem již nechtěl ani slyšet, odmítal se jakkoliv vracet do temné minulosti!

A tak zbylo na ‚mladém‘ Švejkovi, aby něco udělal. Stejně měl jako dlouhodobě nezaměstnaný loser, co se nyní životem jen tak bezcílně protloukal, dost volného času! Kromě vysedávání po libeňských putykách tedy přijal tuto životní výzvu, s tajnou vírou, že si snad konečně bude připadat jako ‚někdo‘, že ho to změní, svět si toho povšimne a začne ho brát vážně!

Přirozeně, že se ozývaly ze Švejkova okolí poněkud kritické, pesimistické a současně dobře míněné hlasy, aby ty dávné historie nechal konečně být, a šel dál, že se stejně nic nezmění, nenapraví. Že může být rád, že se jejich a tedy i jeho jméno staly nesmrtelnými pojmy! Dobře, možná nikoliv tak úplně pozitivními, ale to je již otázka úhlu pohledu! Proč se však stále babrat v minulosti, a důsledkem toho třeba nežít svůj život, odehrávající se v přítomnosti?

Švejkova praktická přítelkyně Anna, profesí též prodavačka, co s ní chodil již celé čtyři roky, zastávala tento názor nejpevněji. Vždy sice jeho litanie na ‚krutou nepřízeň vosudu‘ a ‚neblahý vokolnosti‘ trpělivě vyslechla, ale nakonec stejně jen kategoricky zopakovala, že je to pouhá ztráta času, životní energie, a myšlenek. Že by Švejk měl věci přijmout, jaké jsou, a jít dál, dívat se dopředu, nikoliv zpět, natož desítky let nazpátek, kdy nemohl ani nic ovlivnit a nemůže tedy za nic nést odpovědnost… pro ni to byla uzavřená věc, a byly tu prý jiné, mnohem důležitější, až akutnější problémy, kterým by se měl věnovat, nad kterými pečlivě rozmýšlet. Jako třeba poněkud nepříznivá kariérní i finanční situace…

„Holt ženská, vidí to moc jednoduše,” pomyslel si Švejk, a zatvářil se rozmrzele, když spatřil dno skleničky. Vedoucí se ale sama ihned dovtípila, měla oči všude, a tak mohl za chvíli nadále v klidu popíjet a splachovat ty pocity.

Nebyl sám, zase bylo narváno! Všichni se tu znali, jen málokdy sem přišel někdo cizí. Každý den stejné obličeje, objednávky, řeči, zejména o vlastních zdravotních neduzích a nevalném školním prospěchu potomků. Také Švejk byl již povýšen do statutu štamgastů, přestože se těchto konverzací spíše neúčastňoval, narozdíl od domovské Libně, kde býval slyšet velmi výrazně. Vždyť měl jiné starosti!

Strávil tu v okolí spoustu času zákulisními jednáními, obvykle u piva, s vysoce postavenými armádními důstojníky z okolních budov. Nedaleko bylo Krajské vojenské velitelství, opodál Generální štáb, a kousek se projít, ocitl by se u samého Ministerstva Obrany, kde se snad nacházel klíč k řešení jeho problému! Jenže byly to nedobytné pevnosti, sveřepě odmítající veškeré dosavadní Švejkovy pokusy o nápravu věcí.

Proto se od všech svých místních, těžce získaných kontaktů nakonec vždy dozvěděl to samé, neradostné: ‚Nemůžeme vám pomoct, Švejku!‘ A tak se nakonec rozhodl změnit přístup. Dospěl k přesvědčení, že musí změnit metody, jinak bude prohrávat stále, dál se sem tahat na tyto neúspěšné výpravy, plné marnosti, a následně rumu!

Asi před měsícem si na to tedy sedl s nebývalou vážností, a napsal na kus pomačkaného papíru opravdickou, zcela oficiální žádost o veřejné zpřístupnění dosud utajovaných skutečností.

Jistě, bylo zcela absurdní, že se ještě po téměř sto letech v takovém krajním režimu mohly nacházet! Kolikrát nad tím kroutil hlavou a uvažoval, co za tím může jen vězet? Bylo to náramně podivné, i přeopatrní Američané dodržovali obvyklou lhůtu sedmdesáti let! A toto bylo již skoro sto let!

Tu razantní změnu bojové strategie mu poradil jeden dobrý známý, životem ostřílený recidivista Berta Karlík, v jeden páteční večer v nechvalně proslulé karlínské hospodě ‚U Vochmelky‘, a ta rada měla změnit Švejkovi život!

Kumpán totiž bez váhání pravil: „Pěkně to celý sepiš, vod srdce, všecky detaily kauzy, dej to do vobálky a pošli! Něco ti na to přece vodepsat musej, to jsou byrókratický pravidla, žádnej ouřední dopejsek nesmí vostat nevodpovězenej, a budeš aspoň chytřejší! Vono je dycky dobrý, když je ouřad nucenej, vydat ňákej voficiální papír, i se štemplem a podpisem vodpovědnýho ouředníka. Páč to už nejni moc prostor na vytáčky a planý sliby!

Kámoš, Fanda Jouzků, se takhle dostal z lochu vo celej rok dřív, než stálo v rozsudku jménem republiky, páč poukázal v tom svým slavným srdceryvným psaní, kterýmu se celá naše cimra jen chechtala, když nám ho před vodesláním veřejně přečetl, na svý bezoutěšný dětství, který ho proti jeho slušňácký vůli svedlo na cestu zločinu, aby si jako získal pochybnej respekt naší špatný společnosti, ale že prej si to včas uvědomil a nejčko ví už přesně, že vobčan se má chovat slušně, a bude se podle toho řídit!

Dlužno dodat, že Fanda venku, asi jak byl vyjukanej z tý nečekaný svobódy, hnedka co vystoupil z metra na Pavláku, to máš z Pangráce pár stanic, vokamžitě podlehnul lákavejm svodům ňáký náboženský sekty, co mu naslibovala věčnej ráj na zemi, když jí bude voddaně sloužit, a dneska, když ho potkáš, rači se mu už zdálky vyhejbáš, aby tě zase nepřesvědčoval vo vejznamu neskonalý Pánovy milosti!

Přitom to bejval takovej fortelnej kapsář a skvělej parťák, prostě žíhanej pardál! Co tučně naditejch šrajtoflí jsme spolu nadělali, co lehkejch holek navštívili, když nás v kapsách pálily ty rychle vydělaný peníze! Von to byl nádhernej zjev, že Pikaso i Mikelandžélo by jen vejrali! A nejčko mu v tý jeho sektě řekli, že esli se jako chce někdy voženit, musí si buď vzít kolegyni členku, anebo esli si vybere někoho zvenčí, tak tu dotyčnou musí přesvědčit, aby se k nim taky dala, jináč že to prej nemá platnost. A von jim to bez váhání vodkejval!”

„Hale, a neudělali jste náhodou i ňákou tu mladou celebritu? Tu bloncku, jak si prej vodmítá sednout do lacinější káry, než za melouna, aby se nezhoršil její sociální status i pečlivě budovanej mediální vobraz?” zajímal se Švejk.

„Šly tady totiž po vokolí takový divný řeči, a v Blesku se taky něco psalo, že snad vypsala i velkorysou vodměnu na navrácení ňákýho cennýho řetízku, co jí byl moc blízkej, dárek vod toho jejího zazobanýho starýho, co mu patří ten vyhlášenej autovrakáč někde v Netolicích, kde seženeš všecky díly na svýho Mergla, a levno, jen se ale tamních kluků rači moc nevyptávej na jejich původ, voni jsou na to ňáký hákliví! Nó a tendle šmuk v pátračce byl prej magickej symbol jejich velký lásky, aby jako byla věčná, vydržela všecky životní vejzvy i flirtíky, prostě talisman!

Tendle roztomilej klouček, vod přírody ouplný dobračisko, ale dočasně mírně rozlícenej, prej do Prahy dokonce vyslal i ňáký vostrý pátrací komando, samí hrdlořézové, pár jich mělo za sebou i tu Cizineckou légii, nó a ty se zašli důrazně pozeptat do frců ve vokolí a taky pár náhodně vodchycenejch chmatáků přitlačili pěkně ke zdi, aby se těmdle samozvanejm farářům upřímně vyzpovídali, esli vo kauze náhodou něco nevěděj?

Bylo tady z toho dost posvícení, a místní vorganizace zlodějskýho cechu tu kauzu řešila až na nejvyšší ourovni, esli se jako nemá vydat ňáký veřejný prohlášení pro celostátní média, že nešlo vo nic vosobního, a že jejich členové takový hrozný věci, jako pokazit někomu krádeží lásku, zásadně nedělaj, že to byl určitě někdo přespolní, ale dotyčnej pár by to prej měl vzít jako test jejich vzájemnejch citů, že prej všecko špatný je k něčemu dobrý, že esli jsou si souzený, tak je ta neblahá událost krásně posílí a pudou spolu dál, eště pevnějc spojený, vstříc zářný společný budoucnosti a západu slunce, jako v romantickým filmu,” vybavil si Švejk.

„Nó jéje, kdo taky jinej!” smál se Berta spokojeně. „To byl náš učiněnej majstrštyk! Číhali jsme tehdá zrovna na našem voblíbeným místě, na Národní třídě. Ty chytráci hlásili dycky v tramvajce 22, aby si jako vobčani dávali pozor na šrajtofle, že prej v týdle lokalitě řáděj kapsáři!

A dycky jak se to varovný hlášení vozvalo, všici vobčani si hned, jak navedený, začali sahat přesně tam, kde měli portmónky, a celou prácičku nám náramně ulehčili, páč jsme hned přesně věděli, kam šikovnejma, cvičenejma prstíkama zalovit! Zlatý dopravácí a Magistrát, ty snad někdo z našeho cechu musel epesně podmáznout, jinak si tu jejich nečekanou pomoc v našich nezákonnejch aktivitách nedokážu vysvětlit!

Tadle mladá VIPka pipka byla ouplná hračka! Měla v kabelce samýho Dióra, a ten její slavnej řetízek, co jsem jí něžně vodepnul z jejího outlýho zápěstí, byl tak krásnej, pamětihodnej, že jsem si nemohl pomoct, a mimořádně jsem ho nevodnes do frcu, ale dal pěkně k narozeninám mojí starý, vona je totiž taky Petra, takže se mi náramně hodil i ten krasopisně vyrytej nápis ‚Petře z lásky, navždy Tvůj Milánek.‘

Měla moc velkou radost, teda jako moje pani, dyk von tendle šmuk byl snad vod toho Kartiéra, voriginál, echt Paříž nebo vodkaď! Ten uvedenej Milánek byl jen drobnej detail, kterej mi hned ráda vodpustila, když se poprvý zakoukala do tý blejskavý nádhery!”

Každopádně tu dobrou radu Švejk poslechl do puntíku, ačkoliv její autor, zkušený kapsář Berta Karlík, později nedopadl moc dobře – ten nešťastný řetízek, co proti základním kapsářským pravidlům neodnesl ke spřátelnému překupníkovi, aby se signovaného šmuku jako horkého zboží s potenciálem důkazního materiálu rychle zbavil, mu po zajištění bezpečnostními orgány u jeho partnerky velice přitížil, a pozdější soud, co zohlednil i Bertovy další výrazné prohřešky proti platným zákonům, byl nečekaně přísný.

Švejkovi ale po pár týdnech napjatého čekání v hospodě skutečně přišla odpověď, s pověstným modrým pruhem na obálce, ale kupodivu nikoliv od původního adresáta žádosti, to jest Ministerstva Obrany, ale právě od instituce, co odsud sídlila doslova přes ulici: Krajské vojenské velitelství.

Asi tak stokrát Švejk přečetl těch několik slov, co na oficiálním dokumentu s hlavičkou Armády stály, střízlivý i pod vlivem, přičemž v obou stavech totožně váhal, zda se stručnost odpovědi počítá jako dobré, anebo špatné znamení:

‚Dostavte se osobně k projednání Vaší žádosti o zpřístupnění informací.‘ Žádné jednací číslo. Datum a čas setkání, 10.00. A pak již jen adresa a kontaktní osoba, jakási kpt. Klementová, odbor ‚Public Relations‘.

Ty poslední dvě slova ve Švejkovi posilovaly neblahé přesvědčení, že se mu dostane jen dalších sladkých řečí, proč nic nejde, pošlou ho zlomeného domů, a zajdou si s klidným svědomím na svačinu! Skončeno, vyřešeno, neřešte, zapomeňte! Cítil se unaven a jako kdyby již prohrál, aniž by tam ještě zašel.

„Anna měla asi pravdu,” uznal Švejk nakonec rozmrzele. Tohle všechno bylo jen ztráta času! Měl by spíše sehnat nějakou zatracenou práci, džob, ďolík, protože do budoucna mu žádná pšenka asi nepokvete. Úřednice na pracáku mu již hrozily umístěnkou a Senát dokonce zrovna schválil obnovení veřejné služby, kdy reálně hrozilo, že Švejk namísto plnění svých snů a tužeb půjde, jako již velice dlouho nezaměstnaný, zametat koštětem ulice!

„Máte tady volno, vašnosto?” vetřel se ke Švejkovu stolu jakýsi důchodce. Bar byl malý, míst k sezení málo, a tak se s takovými otravnými žádostmi muselo počítat.

Švejk mu mlčky pokynul, neměl moc náladu, s někým se tu vybavovat. Ale starší muž si evidentně chtěl povídat.

„Takovej mladej silnej chlap, že nejste někde v práci?” spustil hned důchodce poněkud neohleduplně, bez servítek, a poctivě upil vína. Bylo vidět, že už nic a nikam nemusí, nikomu nic nedluží, od nikoho nežádá příchylnost, a náramně si tu výhodnou životní pozici užíval!

Co mu na to měl Švejk říct? Nebyl dneska prostě ve formě, a žádná vtipná odpověď ho hned nenapadla. S tímhle vším se musí něco udělat, něco se musí změnit, jinak se tu bude jen dál užírat a každý dědek z ulice si z něj bude akorát dělat legraci…

„Jdu na vojenský velitelství, co je tady za rohem,” vyložil Švejk, když v něm zvítězila jeho užvaněnost. „Jsem už tak zoufalej, že se asi nechám nalejt do Armády! Aspoň mi tam daj kavalec a ňákej žvanec, páč sem nejčko moc potřebnej! To víte, dědo, stát je v rozkladu, kasa vybraná, ouspory prožraný, peníze nejsou, ďolíky nejsou, perspektývy se rozplynuly a člověk touží v časech týdle hrozný státní i vosobní nestabýlity po ňáký tý existenciální jistotě! Tak co mi zbejvá, než zkusit Armádu?

Vono se bude válčit dycky, i když se tomu dneska říká vzletně ‚vobrana‘! Možná bysme teda, Armáda a já, mohli udělat ňákej slušnej, vzájemně moc vejhodnej byznys, a jeden nezaměstnanej, co se nejčko potácí nad vyloženou životní propastí, by mohl bejt ouspěšně zachráněnej, a to se počítá, no né!

Takže, vašnosto, až příště zase budete číst vo ňákejch hrdinskejch brannejch skutkách v novinách, vzpomeňte si! Páč to se bude dost možná psát zrovna vo mně! Jen dopiju tendle rum a pak se do toho dám, změním ten život, votočím to, a hned se skrzevá ty temný mraky nad mou hlavou začne klubat sluníčko! Budu na noční vartě u muničáku pilně střežit váš klidnej spánek a bezpečí! Žádnej zlodějskej lotr ani terórista mi neunikne!”

Důchodce si poněkud nevěřícně změřil Švejkovu nevojenskou postavu válcovitého tvaru, zdrženlivě řečeno. Pomyslel si, že pokud Švejka skutečně vezmou do naší Armády, už se neubráníme ani ‚Papežské gardě‘, co je dodnes vyzbrojena halapartnami, kdyby ji náhodou napadlo, vpadnout do naší země!

„To děláš moc dobře, synku! Taky jsem byl na vojně, ale to už je let… tam tě naučej, co je to, bejt chlap! Ale spíš bys měl zkusit nějakou pořádnou práci, klidně i rukama, za to se nemusí nikdo stydět! A stavět se bude pořád.”

„Von má každej ňáký poslání, a já cejtím, že to moje je možná někde v Armádě,” opáčil Švejk bez váhání. „Každej člověk má prostě svý místo! Můj děda byl vejznamnej voficýr a legionář, praděda záložník. Máme to prostě v rodině, tu vojenskou kariéru! Každej by měl dělat to, co je mu souzený! Přidavače na stavbě zkusím když tak pozdějc, až to zkrachuje.

A teď mě, vašnosto, vomluvte! Musím už chvátat, aby tam na mne snad nečekali! Taková přesnost, to je na vojně moc důležitá věc!”

Nohy Švejkovi již po dvou rumech a pivu ztěžkly! Jediná klika, že to nebylo daleko. Za chvíli již stál pod schody, z nichž ho hrdě upozorňoval reklamní plakát s vojáky v plné polní, s útočnými puškami v rukou a se zeleně maskovanými obličeji, že se zde nachází ‚Náborové centrum‘ Armády. Ale tam Švejk jít opravdu neplánoval!

Hodil si do pusy nevzrušeně pár žvýkaček a odvážně vstoupil do staré budovy, kterou se nikdo ani nepokusil udělat přívětivou. „Jako na fízlárně!” napadlo Švejka, když ho dva vojáci ve funkci ostrahy vyzvali, aby prošel detekčním rámem, poté, co nahlásil své nacionále a účel návštěvy.

Přísnou bezpečnostní kontrolou prošel Švejk téměř bez obtíží, jen kovová zátka příruční láhve rumu, co nosíval po kapsách, způsobila malé zdržení.

„Nechat vám ji tady nemůžu! Já bych se pak vrátil, a byla by určitě napůl vychlastaná, dyk to se veřejně ví, jakej mívaj vojáci bezednej splávek!” bránil Švejk svůj cenný majetek jako ‚vosobní potřebu‘ a poté dokonce ‚felčarem schválenou medicínu na nízkej tlak‘.

„Druhý patro,” poučili ho strážní nakonec, že se s tím blbem nebudou trápit. Vybavili ho ještě návštěvnickou kartou a propustili.

Ztěžka se hrabal do schodů, a připadal si najednou nesmírně starý, bezmocný, slabý! A v duchu se již omlouval svému dědovi, kterého bohužel nikdy osobně nepoznal, že asi selže. Že ty staré nedokončené příběhy asi nadále nedojdou konce!

Když se později budou média vyptávat po celé Libni na Švejka, co se neuvěřitelnou shodou okolností připlete do nejkratší války v naší historii a sehraje v ní značně rozporuplnou úlohu, jakási Karla Dudková z ulice Na Vartě jim k tomu řekne: „Kdyby ten mizera shodil tak dvacet kilo a vodložil tu svou úděsnou pivní mentalitu, tak by to mohl bejt docela atraktývní kluk! Ale takhle? Když to tady teď má navíc tak polepený?

Chlapi povídaj, že jestli se znova objeví v Libni, dostane smetákem přes záda, a ve všech hospodách má plot! Tady už si s ním žádná rozumná holka nezačne, aby ji taky nečekala tá… nó, jak to psali v tý knížce vo jeptiškách… jó, už vím, exkómunikace!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com